…tak přísahám! Tak přísaháme!

Začnu rovnou od konce – kurz základní přípravy (dále KZP) ve Vyškově jsem dotáhla do zdárného konce. Poslední tři týdny byly ale jako na houpačce, hlavně emocionálně. Začalo pro mě být stále těžší a těžší udržet si dlouhodobě pozitivní veselou náladu, občas jsem propadla trudomyslnosti, ani Píseň proti trudomyslnosti nepomáhala. Na druhou stranu jsem se

Jsem v polovině

Jsem nesmírně hrdá a zároveň cítím obavy. Z čeho? Ze všeho! Myslím, že je to tak vždy, když máme z něčeho radost. Bojíme se totiž, že ten okamžik zakřikneme. Tak třeba teď, je neděle 5:30 a já vstávám. Jsem spokojená, vstala jsem na první zazvonění budíku a neodkládala a neodkládala, jak bývá mým častým zvykem.

JAKO NA LETNÍM TÁBOŘE

Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku..… to se zpívá v písničce Svěráka a Uhlíře: Barbora píše z tábora. Tak nějak vnímám uplynulé dva týdny ve Vyškově – jako tábor. Jenže ten náš ještě zdaleka nekončí, tedy naštěstí zatím ne pro mě. To musím důrazně zaklepat na dřevo a přát si, aby mi zdraví sloužilo minimálně ještě další čtyři

Úvod

20. července 2019 Je sobota ráno, vlastně už skoro jedenáct dopoledne. Jsem v Ostravě v nákupním centru Karolina, v Costa Coffee si dávám střední americano bez mléka a snad i bez cukru (člověk nikdy neví, třeba ve Starbucks vždy cukrem překvapí), ale ani tu střední velikost bych do svého nápoje neřekla. Potřebuji nutně energii na

2. DEN

Poslušně hlásím, že v noci ve věži nestrašilo. Hodina duchů (co si pamatuji) je přisuzována časovému úseku 00:00-01.00, no a to já jsem dopisovala na blog příspěvek z předchozího dne, takže jediný, kdo tam po půlnoci strašil, jsem byla já svým ťukáním do klávesnice, což Kamila naprosto nevyvádělo z míry a spokojeně chrupkal dál 🙂

1. DEN

Večer přede dnem D jsem dodělala itinerář. Původně jsem chtěla jenom takové záchytné body – kam jet, co tam zhruba stojí za vidění, zabookovat ubytko, jak dlouho trvá cesta a přesuny, kdy a kam zhruba na oběd…. až začal mít náš itinerář najednou docela detailní podobu…. nu což, stane se, alespoň nás nic nepřekvapí, říkala

Intro

V pátek 12. dubna 2019 uplynul přesně jeden rok od našeho návratu z Jihovýchodní Asie. Ti, co mají děti (a že už je to v mém okolí naprostá většina), sledují ubíhající čas na tom, jak děti rostou a vyvíjejí se. Já děti zatím nemám, a tak poměřuji čas jiným způsobem. Když jsme se před rokem

KOLIK JE HODIN A JAKÝ JE ROK?

Velmi jednoduchá otázka, ne kterou mnohdy není snadné dostat uspokojivou odpověď. My geografové bychom řekli, že chybí ta důležitá, dost často opomíjená prostorová dimenze. Nevím, jestli jste si to už také uvědomili, ale při otázce na čas nám opravdu hodně pomůže amnestická otázka „A kde to vlastně jsem?“ 😊 Začínám si myslet, že podobnou úvahou

Snová Malajsie

ÚVODNÍ ZAMYŠLENÍ Tak jak bych jenom začala… Tohle si vždycky říkám, když sedím nad osvětleným monitorem, který pulzujícím kurzorem naznačuje, že je připraven. Tužka, ta je milosrdnější, poklidně čeká, než ji zvednu. Někdy napsat první slovo nebo větu trvá dlouho, jindy píšu dřív, než se vůbec posadím – nejčastěji se mi to stává, když jedeme

Sopka Agung – média vs. turista

Nejdříve jsem nechtěla dělat z komára velblouda, přece jenom jsme odjeli do Indonésie, kde je vulkanická činnost asi tak častá jako uzavírky na dálnici D1, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a něco vám k tomu napíšu 🙂 Bude to z pohledu turistky a deníkovou formou. Pěkné počtení 🙂 září 2017 – Připravujeme se