1. DEN

Večer přede dnem D jsem dodělala itinerář. Původně jsem chtěla jenom takové záchytné body – kam jet, co tam zhruba stojí za vidění, zabookovat ubytko, jak dlouho trvá cesta a přesuny, kdy a kam zhruba na oběd…. až začal mít náš itinerář najednou docela detailní podobu…. nu což, stane se, alespoň nás nic nepřekvapí, říkala jsem si. Kamil nasmažil řízky, já o půlnoci zaklapla notebook, vyměnila ještě pár vět s ubytkem na poslední noc a šlo se spát. Ráno brzy vstáváme a v 8:00 odjíždíme!

Takhle svěže jsme vypadali po ránu, Kamil dostal uprostřed noci alergický kašel a jal se pšíkat do vedlejšího pokoje, neodjelo se nakonec v 8:00, ale až v 9:15. Za to ale nemůže alergie, nýbrž to tak u mě bývá. V dobrém plánu se ale počítá i s nedochvilností, takže jistá rezerva tam byla 🙂

Z Prahy jsme mířili na jih, první zastávkou byly Lety u Písku. Ke každému místu, které navštívíme, mám vytištěných pár řádek, a tak cestou předčítám řidiči zajímavé informace. Již při první zastávce zjišťuji, že je to časově velmi efektivní (pokud tedy nepočítám hodiny domácí přípravy), již není nutno procházet naučnou stezku a číst informační tabule, vše víme. A tak si užívám kouzlo přítomného okamžiku. Začínají se objevovat první aha momenty a drobné maličkosti, které mám na cestování (ale i v běžném životě) tak ráda. Tak třeba otevřu knihu návštěv, chci se podepsat, abych byla patrná, a hle, před čtyřmi dny tu byl náš starosta Michal Šmarda – píšu mu a on mi tuto skutečnost potvrzuje – paráda! Jdeme k památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách, je zde ticho, sluníčko svítí, již prázdný prasečák nejde přes dubový háj vidět, úžasné pietní místo. Volám Karlovi, vždyť my jsme tehdy byli kousek odtud a vůbec nás nenapadlo se sem podívat?! No a Karel se ptá – ještě to tam tak smrdí? No jo, vždyť on ten prasečák vůbec nesmrdí! Zrovna mi běželo hlavou, že ten prasečák vlastně ani tak nevadí, když nejde skoro vidět…. jenže to až teď! Každopádně se bude ve druhé polovině tohoto roku bourat a je to tak dobře, o jednu ostudu méně. Teď skočím na chvilku na konec tohoto dne, protože si nemyslím, že se věci dějí náhodou, a tak na chodbě před naším pokojem v Salcburku je následující výzdoba (dolní obrázek). Opravdu mě to pobavilo 😀

Nasedli jsme do auta a pokračovali dále na jih, do Českých Budějovic, tam by přece chtěl žít každý! Ladislavu Ziburovi se to splnilo, neboť je zdejším rodákem, vlastně jediným, kterého znám 😀 Hlavním důvodem návštěvy Českých Budějovic ale nebyl Ládík, nýbrž Muzeum koněspřežné dráhy v drážní budově na ulici Mánesova 10. Jelikož byl ale čas oběda, nejdříve jsme zahnali naše potřeby v Minipivovaru Krajinská 27. Ten jsem si vyhlídla již při sestavování itineráře – chtěla jsem pivo, ale odmítala jsem Budvar (nemám ho moc ráda), navíc ze středečního poledního menu jsem měla vybráno už od pondělí 😀

Nebyli jsme zklamáni, zklamání mělo teprve přijít. Drážní domek a muzeum v něm mají otevřeno až od května (jak mi toto mohlo při sestavování itineráře uniknout….), na druhou stranu tonoucí se stébla chytá, takže alespoň vím, kam chodí lidé do května v Budějkách na velkou…. Ne ne, to byla chabá útěcha a navíc nechutná! Náladu jsme si spravili u Koh-i-nooru, ten mám ráda, dělají tužky s mým monogramem HB. Navíc mi ta tužka ladila se šátkem, svetrem i sukýnkou 😉

Můj problém ale je, že když se na něco zaměřím, těžko se smiřuji s tím, že je to jinak. Kamarádi a blízké okolí to znají a myslím, že je často tato moje umíněnost a fixace rozčiluje, ale nemohu si pomoci. Takže i když jsem řidiči nadiktovala další cíl naší cesty, kterým měl být Linz, stejně jsem potají a v tichosti googlila, jestli není někde cestou nějaký zbyteček zachován. Nebylo to nelogické, nejstarší koněspřežná dráha na evropském kontinentu vedla právě na trase České Budějovice-Linz. A hle, když pojedeme po silnici E55, tak kousek od Velešína jsou zbytky kolejí – yes! Přepočítávám….

No a proč mě koněspřežka tak fascinuje? Vlastně moc dlouho nefungovala, protože byla poměrně brzy nahrazena klasickou železnicí a koně byli vyměněni za lokomotivu. Z filmů je notoricky známá jízda kočárů po cestách, koněspřežku si ze žádného filmu nevybavuji. Cesta z Budějovic do Lince takto trvala 14 hodin, nám ukazuje navigace 1h 20min, přesto to byl v té době neuvěřitelný pokrok. Koleje nacházíme, procházíme se i kousek dál, ale pak zase nasedáme do auta, protože kávička a linecký dortík čekají 🙂

Ano, opravdu je naší další zastávkou Linz (Linec) a opravdu kvůli lineckému dortíku. Linzer Torte je tradiční rakouský koláč a jedná se o více než 300 let starý recept, který je dost možná nejstarším dortem na světě. Lehce bychom si jej podle názvu mohli zaměnit za linecké pečivo, které děláme například na Vánoce, ale musím potvrdit, že chuťově je to opravdu něco jiného. Těm slepovaným říkají linecké oči (Linzerauge).

Lincem protéká řeka Dunaj, ale myslím si, že během našeho road tripu se ho ještě nabažíme dost. Viděli jsme gotický chrám v rekonstrukci, tak snad už si to vybral Notre Dame a tady bude rekonstrukce zdárně dokončena. Cestou z Budějovic do Lince jsme poslouchali tvorbu Parov Stelar, který je právě lineckým rodákem, zítra bude na pořadu dne W. A. Mozart a jeho sladkosti 😉

Po kávičce a dortíku jsme vyrazili vstříc největšímu dobrodružství, o kterém jsme se teprve měli dozvědět. Teď s odstupem, když píši tento denní sumář, tak ani nevím, jak čtenáře do děje vpravit, ale věřte, že zážitky to byly silné, a tedy budou dlouho a hluboko v nás. Cestou z Lince do Salzburgu jsme se ještě zastavili u Mondsee a já jsem se po dlouhé době pohoupala na houpačce – paráda! Pak jsem sedla za volant já (ne, to ještě není ten silný zážitek) a jeli jsme se ubytovat do Solnohradu (tak se Salcburku také říká). Ubytování jsme měli přes Booking.com, okolo Velikonoc nebylo zrovna jednoduché najít něco, co by vyhovovalo požadavku „nepříliš drahé, avšak v dobré lokalitě“, ale něco jsem přesto našla. Stadtalm – super lokalita, trochu problém s parkováním, ale to se vyřeší jednoduše – Kamil přizastaví u ubytka, já to vykomunikuji, převezmu klíče a on zaparkuje a dorazí – taková byla představa, jenže to bych nesměla podceňovat význam vrstevnic a musela bych se snažit více porozumět důvodu, proč není možné v dané lokalitě zaparkovat. Asi po dvaceti minutách jízdy po čtvrti připomínající mix Strahova a Žižkova (pro svou členitost) + Malé Strany a Starého Města (pro svá zákoutí a úzké uličky) jsme narazili na výsuvný kovový patník, který byl zrovna v poloze, která průjezd neumožňovala. Vrátili jsme se proto dolů do údolí a zkusili to z druhé strany. Bylo velmi obtížné najít silnici, kterou mapa ukazovala – kde jako má být? No je tam, jak je ta bílá dodávka, ale je asi tak patrná, jako úkryt Fantomase – zkrátka ve skále. No a jak se pak ukázalo, ve skále bylo i parkoviště a výtah. My si ale vyšlápli schody nahoru, dýchat zhluboka ve kvetoucím parku udělá alergikovi jedině dobře 😀

Druhou záhadou pro nás bylo, jaké číslo pokoje máme. Z kroužku mi totiž záhadně zmizel klíč od pokoje, který jsem pak našla volně v tašce, a druhý byl univerzální od vstupních dveřích, takže záhadu nebylo podle čeho rozklíčovat (a to doslova). Nebylo ani koho se zeptat, v ubytování se už nacházela jenom paní uklízečka. Nakonec jsem klíč našla a padnul do dveří č. 9, ze kterého se vyklubal nádherný dvojlůžkový pokoj ve věži s úžasným výhledem na město. Brali jsme to jako satisfakci za hodinovou Entrance Game (většinou se člověk účastní Escape/Exit her, toto byla naprosto nová zkušenost).

Chvilku jsme se kochali výhledy z okna pokoje, ale pak jsem dostali hlad, a tak jsme na venkovní terase ztrestali první dva řízky a zapili to jako správní Češi pivem (my tedy budějovickou ipou). Jablečné hodinky mi pak podruhé za tento den potvrdily to, co už jsem věděla, tedy že náš výlet je naplánován (až na malé drobnosti) zatím dobře. Více fotografií najdete ve složce Road trip 2019 ZDE.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *