…druha cast…

Hola hej,

sliby se maj plnit, no a ja nevim, kdy vude zase nejkej rozumnej klid na psani, a tak vyuzivam rannich hodin, abych dokoncila sve „poutave“ vypraveni a informovala Vas o zbytku…

Jeste pro Zbynka : s tou monstroznosti jsem myslela jenom v Rusku, Ventspils je normalni pristav…

pro Ewajze : no jo no, to je jasny, clovek za tech par dni projde zhruba to same, a tak neni divu, ze mame fatky takrka podobne…

Druhy den ve Vilniusu byl ve znemeni velkeho vyletu, velkeho vyletu mimo Vilnius, mestecko Trakai. Clovek by neveril, jak i autobusaci dovedou cloveka pekne natahnout, ale nenadelate nic, hlavne se svou jazykovou urovni a urostlym autobusakem za volantem…Zkuste si naznacit, ze snad pochybujete o cene jizdenky… No a tak jsme jako poslusne ovecny mlcely a myslely si sve, pomalu jak za starych casu… Navyseni bylo ale znacne 1,75 : 6,50 litas…

Mestecko Trakai se rozklada na ostrovech obklopenych jezerem, fotky to bohuzel neukazuji, jde to videt bohuzel nejlepe jenom z ptaci perspektivy, ale pokud vite, jak vypada Cervena Lhota, tak si ten dojem z mnoho nasobte a budete mit Trakai…nadhera, stravili jsme tu cely den, absolvovali prohlidku hradu a v restauraci ochutnali mistni specialitky. Stefanek si udelal fotky (stejne jako mame my), on je totiz velmi samostatny kluk, a tak ve chvili, kdy se zastavime pro par zaberu a panoramat, on jenom kouka, pozoruje, no a jakmile fotoaparaty miri opet do svych obalu a noha uz napul vykrocila, zacne i on vytahovat svuj fotoaparat a kameru a porizovat totozne zabery jako my… Takze cekame a cekame, vlastne necekame, vetsinou mu vlastne uteceme s nadeji, ze mu to nekdy dojde, ale marne… ale jak se rika, nadeje umira posledni 🙂 No a pokud zrovna necekame na to, az vsechno nafoti a natoci, hledame nejblizsi automat Hansa banky (s nemeckym prizvukem to zni hruzostrasne), zachody a nebo potraviny, nema-li toust ci burger v puse, jako by nezil…

Vtipne, ze to pisi, neb zrovna nakusuji ranni toust…Nejak jsem si tu zamilovala lososovej, protoze je v nem vazne velkej kus opravdovyho nefalsovanyho lososa, mnam… Uz ale vim, ze neni toast jako toast, a losos je ruzne velky a toast ruzne chutny, ale mam uz sveho favorita a vim, kde ho koupit 🙂

No a nazpet ve Vilniusu, v hotelu sprska, prima po celem dnu chozeni, no a kdyz jsem z ni vysla, najednou rana, na zadek, jsem se lekla jako blazen, no a on Stefan. Prastil me pantofli, kterou mi nasledne podal a pravil : „a ted muzes bouchnout Ty me, jestli chces“chi chi chi… uplne me odzbrojil… Vecer jsme pak pred spanim zasli do Cocktail baru na Mojito. Tak hnusne Mojita za tak neuveritelne silene vysokou cenu jsem snad nikdy nemela a doufam, ze uz se mi to ani v budoucnu neprihodi… obcas premyslim, ze i ten barman v cocktail baru se bude mit financne lepe nez ja se svou vysokou skolou a (ne)znalostmi…

Posledniho dne jsme se rozdelili v planech, jedna skupina chtela jit na televizni vez, jenz se tyci nad Vilniusem (ostatne jako kazda normalni vez v kazdem meste), a druha skupina na jidlo a tak… Kdyz se to ale vezme kolem a kolem, v zaveru se stejne jednalo o to, kdo bude mit ve skupine Stefana a kdo ne. Stefan byl samozrejme opet nerozhodny, chtel i jidlo i vez, coz mit dohromady nemohl, obzvlaste s nasi skupinkou tri Cechu, ktera byla vybavena svacinkami, jak je zvykla z domu, a mirila na televizni vez. K me „radosti“ si Stefan vybral nasi skupinku a tim pro nej zacalo peklo… Prvni pravidlo znelo, zadna zastavka na jidlo, neb nebylo moc casu, navecer nam jel autobus zpet do Rigy a vez byla v celku dost vzdalena… Druha skupinka se vesele usmivala a vyrazila po svych, meli pred sebou prislib nadherne straveneho dne bez stupidnich poznamek a radoby vtipku jako je „to by byla sranda, kdyby se Jakub schoval do sani St Clause“ a s nalezitym hykave sipavym hlasovym doprovodem… No nic, tak jsme vyrazili smerem na vez. Samozrejme se nam Stefanka zzelelo a podelili jsem se s Luckou o nasi svacinku. Nikdy jste nevideli spokojenejsi vyraz, nez kdyz Stefanek drzel v ruce sacek susenek a chroupal jednu za druhou…ty buclate tvaricky… No a papal a papal… Kdyz uz mel prazdny sacek (a ze to nebyly obycejne susenky, byly to musli, takze dost vyzivne a nasycujici), ve kterem byly jenom drobky pravil : „chcete to dojist nebo to mam vyhodit“ ??? Zadna handba ci stud, ze to zgabloval cele a na nas zbyla jenom dve jablka na cely den, se kterymi nam v zaveru stejne pomohl…

No a tak ta televizni vez. po tom, co do nasi skupiny pribyl Stefan se vse zmenilo… Televizni vez byla hodne daleko, po hodine cesty jsme uz premysleli, ze vyuzijeme pravidelneho autobusoveho spojeni, ale jelikoz to byla Stefanova volba, jit s nami, chteli jsme mu nejak naznacit, ze priste si ma vybrat mene narocnou skupinu, a tak jsme just sli pesky se slovy, ze se radi prochazime… No tak jsme se demonstrativne utahali, az jsme dosli, no v zaveru stejne dojeli 😉 asi po dvou a pul hodinach k nic moc zvlastni televizni vezi… Hnusna betonova, drahe vstupne, no a nahore restaurace, ktera se otacela, takze vstup v prepoctu za 150 Kc byl vlastne jenom za cestu vytahem, parada…

Zde ale nastal nejnapinavejsi okamzik celeho dne, Stefan (uz mirne nastvany, unaveny a vydeptany neustalou cestinou, kterou jsme mezi sebou mluvili) si dovolil nazvat Adama Mickiewitze stupidnim. „He is stupid“, pravil… To je ale neco pro Lucku, milovnici literatury. Nejdrive se mu snazila vysvetlit vyznam slova stupidni a pro me „nezajimavy“, ale marne, stale byl stupid, a tak mu Lucka rekla, ze mozna je on stupid, kdyz to rika… No a pak nejake nadavky z ust chlapecka a byl klid, ale dusno, ze by se dalo krajet…

Timto cil nasi cesty dostal novy smysl, najit co nejdrive druhou skupinku… Kontaktovali jsme je, ale nejak to vypadalo, ze ani oni nemaji naladu si kazit den… I presto jsme je vsak zacali intanzivne hledat, coz se nam nakonec podarilo… Tolik radosti ze shledani, tech objeti a polibku na tvar… 🙂

Stefanovy zvyky (nekdo by mohl mluvit o slusnem chovani, ale toto dvouslovi je mu cizi, takze mluvme jenom o zvycich)… kdy treba necha otevrene dvere od kostela, do ktereho vstupuje a kde zrovna probiha mse, dokoran… foti tam pak jak zbesilej… chce si prituknout lahvi od coca-coly ve sklenkou cerveneho vina. No a kdyz mu vysvetlim, ze to neni nic proti nemu, ale ze se coca-colou a vinem proste dohromady netuka, ze jednak mam strach o tu krehkou sklenku, a za dalsi proto, ze to je takove nepsane pravidlo…Chvilku jsme diskutovali o tom, proc to tak je, no a kdyz uz skoro zacal plakat (to je pribarvene, Stafanek ma vzdycky svuj hrdy vyraz, jen tak se zlomit neda), tak jsem si s nim tukla… jako malej… to jsem chtela byt jenom hodna a upozornit ho na tento zvyk, kdyby byl treba pak nekde jinde ve spolecnosti…

No nic, spousta veci nevyzni tak, jak ve skutecnosti bylo zamysleno, takze barvite vypraveni az doma, ju? Ted se musime pomalu presunout trochu na sever, do trochu jine zeme – Svedsko s hlavnim mestem Stockholm…

To be continued 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *