JAKO NA LETNÍM TÁBOŘE

Maminko, tatínku, posílám vám vzpomínku..… to se zpívá v písničce Svěráka a Uhlíře: Barbora píše z tábora. Tak nějak vnímám uplynulé dva týdny ve Vyškově – jako tábor. Jenže ten náš ještě zdaleka nekončí, tedy naštěstí zatím ne pro mě. To musím důrazně zaklepat na dřevo a přát si, aby mi zdraví sloužilo minimálně ještě další čtyři týdny.

V neděli 21. července jsem byla vysazena před kasárnami Dědice s jedním malým a jedním velkým batůžkem a směsicí pocitů. Stále ve mně ještě rezonovaly písničky z festivalu Colours of Ostrava, byly to nádherné čtyři dny ve výborné společnosti, a teď stojím před kasárnami a nemám představu, co mě v následujících dnech a týdnech čeká. První osobou, kterou potkávám, je milá a usměvavá Šárka, věkově budeme asi vrstevnice. Šárka už to ve Vyškově zná, byla tu před rokem, ale bohužel kvůli zdravotním problémům musela předčasně ukončit cvičení. Pak potkávám Davida, i on má stejnou zkušenost, jeho zradilo pro změnu rameno. Začínám mít pocit, že jsem tu snad jediný nováček, a už teď vím, že se bojím druhého týdne. Ubytování je parádní, srovnala bych to asi ke kolejím na Jižním Městě – jedna buňka, dva pokoje po třech, sociální zařízení, balkon. Ubytuji se a jdu se se Šárkou projít po areálu, zkrátka si to tu trochu „očuchat“. Najednou volají kluci „v šest máme být všichni na bráně“. Nevím sice, jak se k této informaci dostali, ale ochotně poslechneme. Večer seznamovací pivo (samozřejmě mimo areál), postupně dorážejí další a další tašky, batohy a kufry a hlavně vojíni a vojínky.

Je pondělí 22. července 7:00. Od této chvíle se stávám součástí absolutně nabitého rozvrhu (jestli si někdo myslí, že to tak mám i v běžném životě, tak omyl, můj diář je oproti tomu vojenskému slabé kafíčko). Přesouváme se do Kina Palcát, společenského prostoru, který je schopen pojmout všechny najednou. Název kina mi vykouzlil úsměv na rtech a vzpomenu si na vyobrazení Jana Žižky se samopalem v ruce z filmu Černi baroni. Zde nás rozdělí na tři čety a tímto okamžikem se začíná formovat skupinka osob, které sice v tuto chvíli neznám, ale se kterými se budu každodenně vídat, potit se, stolovat, běhat, učit se, smát se, nadávat, zkrátka budou to moji nejbližší a budeme odkázáni jeden na druhého. Myslím, že toto si uvědomili snad všichni, protože od první chvilky cítím neuvěřitelnou oporu, porozumění a snahu pomoci – jsme jeden tým, jedna četa, společně to zvládneme!

Na co si zde, ve Vyškově, nemohu rozhodně stěžovat, tak to je strava. Je pravidelná, pestrá, chutná a hlavně vydatná. Problematická může být možná pouze doba vyhrazená ke stolování. Nikdy není jisté, jak dlouhá bude, určuje ji velitel tím, že vstane a odchází, v tu chvíli odcházíme také. Já jím poměrně rychle i normálně, takže za mě v pohodě. Začínají se vytvářet jídelní dvojice vegetariánů a masožroutů, střídmých konzumentů a jedlíků, kteří své pokrmy sdílí mezi sebou – nádherná symbióza.

První týden je hodně o fasování materiálu, lékařích, představování, naprostou většinu času trávíme na učebnách (zdravověda, taktika, střelecká, topografie apod). Výjimkou je vstupní přezkoušení fyzické zdatnosti – 12 minut běh, 1 minuta sed-leh a pro kluky ještě 30 sekund kliky. Zjišťujeme, že na tom jako četa zase nejsme tak špatně. První týden se loučíme s kasárnami ranní rozcvičkou.

Je léto, velmi horké a suché, a tak se tu potíme společně v maskáčích a kanadách už druhý týden. Že je potřeba hodně pít jsem si uvědomila hned první týden ve středu, když jsme měli načůrat do kelímku kvůli toxikologickým rozborům a já jsem po dvou hodinách a dvou litrech vody stěží naplnila potřebnou zkumavku (podotýkám, že na dvakrát). Vstoupit do vojenského prostoru se bojí snad i mraky, protože tu za 14 dní skoro vůbec nepršelo.

Zajímavá je také zkušenost nebýt celý den v blízkosti telefonu. Ráno ho po probuzení zkontroluji a znovu ho vidím až okolo desáté večer (ale to už na něj skoro nevidím a usínám). U sebe mám akorát iWatch, které mi hlásí neuvěřitelná čísla už během brzkého dopoledne. Druhý týden jsou totiž rozcvičky již na denním pořádku – vstáváme ve 4:35 (kluci prý dříve, musí se stihnout všichni vystřídat u umyvadla a oholit se). Po pravdě každý si může vstát, kdy se mu zlíbí, ale v 5:15 už musí stát venku v pozoru. Žádné troubení na trubku a řvaní „budíček“ nebo „nástup na rozcvičku“ zde nečekejte. Jsme dospělí s svéprávní lidé.

A jaké na mě vojna zatím zanechala následky? Myslím, že žádné…. i když minulý víkend jsem byla na návštěvě u babičky, a když jsem se byla proběhnout, velmi mne zaujala lipová alej, kde stojí stromy pěkně v zákrytu. Měla jsem chuť je poplácat po kmeni a říct jim „dobrá práce“.

vojínka Bednářová

P.S. Pokud byste mi někdo chtěl do 23.8. (později nezaručuji doručení) zaslat pohled nebo dopis, zde je moje adresa: voj. Bednářová Hana (DVC), V.Ú. Vyškov, Víta Nejedlého, 682 01 Vyškov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *