Jsem v polovině

Jsem nesmírně hrdá a zároveň cítím obavy. Z čeho? Ze všeho! Myslím, že je to tak vždy, když máme z něčeho radost. Bojíme se totiž, že ten okamžik zakřikneme. Tak třeba teď, je neděle 5:30 a já vstávám. Jsem spokojená, vstala jsem na první zazvonění budíku a neodkládala a neodkládala, jak bývá mým častým zvykem. Zároveň si ale říkám – jak dlouho vydrží mé tělo spát pouze 4-6 hodin denně? Nebude z toho organismus oslabený a nebudu nemocná? Nechci na to ani pomyslet, v pondělí načínám druhou polovinu cvičení (jako kdyby to byl snad pomyslný dort) a chci to dotáhnout až do konce. Zastavit mě ale může jakákoli nepozornost a drobnost. Ve třetím týdnu jsem se kupříkladu zvládla říznout nožem do prstu při čištění zbraně a při překážkové dráze mě štípla vosa. To je hned…

Poslední týden byl pro mě zatím nejvíc náročný – jak psychicky, tak fyzicky – ale nic, co by nešlo zvládnout. Miluju běhání, přišla jsem mu na chuť přibližně před deseti roky, je to skvělej relax – příroda, hudba, pohyb a samozřejmě hormony, které se dřív nebo později začnou vyplavovat. Běhání na vojně je ale jiná káva – což o to, ta příroda tam je stále, jen se jí nekochám, protože „držím tvar“ (Franta úhel, já tvar). 😀 Co to znamená? Tvar je vojenské uskupení vojáků a vojenských jednotek podle určitého pořádku, rozlišujeme tvar nástupový a pochodový. V praxi to znamená, že voják se nepřesouvá během či chůzí v tempu, které zvládá jeho kapacita plic, nýbrž podle toho, jaké tempo nastolí velitel. Zároveň se snaží udržet pozici ve tvaru a „nepropadnout se“. Pokud je někdo zvyklý běhat závody a poměřovat tak svou fyzičku s ostatními, ve Vyškově na to není prostor. Má-li někdo více energie a lepší fyzičku, měl by pomoci těm slabším. Po absolvování několika desítek běhů na 10-20 km jsem se domnívala, že běh nebude problém. Je ale fakt, že jsem nikdy nezkusila vyběhnout do Kunratického lesa se samopalem, v kanadách, maskáčích a s malou polní. Zkrátka ve Vyškově vás při běhu rozvzdychají tak, že můžete z fleku dabovat erotické filmy 🙂

Začínám mít pocit, že s tím mým samopalem, co jsem vyfasovala, se mi za tři týdny nebude chtít loučit. Možná, že i slza ukápne – tolik toho spolu zažíváme! A vybavuje se mi opět scéna z Tankového praporu, konkrétně báseň rotného Maňase:

„Na shledanou věrný druhu. Tak tedy naposled, škoda. Tolik sem si na tebe zvykl. I když sem o tobě zprvu ani nechtěl slyšet. A skoro jsem se tě děsil. Přece sem si tě za ty dva roky zamiloval. Tak teple a blízce. Jako nejlepšího druha. Často sem ti obětoval všechen svůj volný čas. Mnohdy i kus noci. A co hezkých chvil jsme spolu prožili. Vzpomínáš? Jak kolem nás skotačil bujný srnec se svojí družkou? A mně se tehdy tak prudce zachtělo se s někým polaskat. A pohladil jsem tebe, můj věrný druhu, tanku T34.“

Kolem nás zatím bujný srnec neskotačil, ale sbližujeme se s každým čistěním víc a víc. Vím, co přesně potřebuje a není snad místo, které bych na něm neznala 🙂 Vždyť my už bez sebe ani na záchod nejdeme! Musím přiznat, že do nedávné doby jsem na TOI-TOI chodila dost na lehko, se samopalem, v uniformě s páskem a čutorou je to trochu jinej level. A když jsem už u těch záchodů… Co se mi na vojně fakt líbí je, že holčičí záchody jsou téměř vždy bez front. 🙂

Už teď ale vím, že kromě samopalu a záchodů bez front mi na konci cvičení bude chybět mnohem více. Vnímám to již nyní, když odcházejí vojáci z čety, ve čtvrtek mě přiměl ke smutku i odchod jednoho z velitelů. Je to zvláštní, osobně jsem se považovala za osobu, kterou je těžké dojmout. Málokdy pláču na pohřbech a už vůbec nepláču na svatbách. Když se ve filmu objeví scéna, ve které muž žádá o ruku a žena pláče štěstím, nechápavě kroutím hlavou a protáčím oči. No a pak odchází jeden z velitelů a jeho proslov mě rozseká tak, že se s ním nemohu jít ani osobně rozloučit, protože bych to nezvládla bez emocí. Smutný pocit mě neopouští ani několik desítek kilometrů od Vyškova. Já snad tu slavnostní přísahu obrečím nebo co ?!?!

Na velitele a instruktory jsme tu opravdu měli štěstí. Jsou úžasní. Pokud nás „buzerují“, víme přesně za co nebo proč. Po pravdě někdy testují naši odolnost, ale rozhodně si na nás neléčí nějaké mindráky. Jsou to profíci a opravdu super lidi, až mi je líto, že není prostor se s nimi více pobavit.

Ohledně konverzací mě napadá jedna zajímavost. Za ty tři týdny jsem snad nebyla svědkem žádné diskuze o dětech a nemovitostech. Je to dosti úlevné, neboť v mé věkové kategorii zaujímají potomci a nemovitosti přibližně stejnou příčku jako počasí v Anglii. Když už se mezi sebou můžeme bavit, jsou naše konverzace hodně o vojně, motivaci být vojákem v záloze, smějeme se situacím, které asi nikomu „venku“ nepřijdou úsměvné, nechybí tu však ani vtipy nebo hlášky z Cimrmanových her.

Nevšední začínají být i moje nákupy v době osobního volna. Věděli jste, jak multifukční je například tampón nebo kondom? Tampón pomůže při filtraci vody nebo poslouží jako troud při rozdělávání ohně, kondom slouží pro přenášení vody, jako vodotěsný obal či bójka. Duck tape také nenosí pouze úchyláci, co někomu chtějí při únosu zalepit pusu, ale je výborná na utěsnění, k maskování a na rychlé opravy.

Zatímco první týden jsme trávili hodně času na učebnách, ve druhém a zejména ve třetím týdnu jsme se již dostali více ven. Musím říct, že piknik – jak říkáme venkovnímu obědu z ešusu – si fakt užívám. Nejde si nevzpomenout na dětství a roky strávené ve skautu. Je zajímavé sledovat, jak se skauting a můj život neustále proplétají, ačkoli jsem definitivně svlékla kroj přibližně před dvaceti lety (přišla puberta a nic jiného než kluci mě nezajímalo). Spolužáci z vysoké školy byli z poloviny skauti (není divu, bylo to studium geografie na přírodovědecké fakultě), při sportování potkávám dost často lidi, co měli se skautingem co do činění, no a ani na vojně to není jinak. Navíc musím uznat, že mnoho užitečných informací, které jsem pochytila v mládí ve skautu, zde úspěšně aplikuji.

Tak zase třeba za týden.

vojínka Bednářová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *