První větší výlet a další poznatky

Zdravím opět po několikadenní odmlce! Každému muselo být jasné, že zásobovat blog den po dni novým příspěvkem je dlouhodobě neudržitelné, sice se to nezdá, ale za každým textem se skrývá tak 3h času. Možná, že by to mohlo být i rychlejší, ale moje paměť je bídná, proto si píšu přes den do mobilu poznámky, dělám check-iny na Swarmu a fotíme, abych mohla napsat příspěvek o trochu květnatější než pouhé „ráno jsme se vzbudili, pak byl oběd, telka a šli jsme spát“. No a moje sklony k puntičkaření psaní blogu taky moc neurychlí. 😀 Aktuálně sedím na letišti a buším do klávesnice, co to jde, protože jsme – světe div se – na letišti již 3 hodiny před odletem 😉

Co se tedy za poslední tři dny událo? Úterý jsme pojali pracovně. Vzali jsme si pracovní náčiní (Kamil notebook, já knížku) a u hotelového bazénku jsme na pár hodin „zakempili“. Mezitím jsme dali prádlo na vyprání (tato hotelová služba je fakt skvělá a není ani moc drahá). Během našeho pobytu v Ping hotelu jsme to tak udělali hned dvakrát a teď máme zase všechno v batůžcích čisté (tedy samozřejmě že hned ráno, když jsem připravovala ovocnou snídani, jsem se oranžově zaprasila mangem, ale to už tak bývá) 🙂

Ve středu jsme si udělali výlet do Denpasaru. Asi jsem ještě nepsala, jak je to tu s dopravou (možná jenom něco málo). V Česku jsme se vybavili mezinárodními řidičskými průkazy (stačil by možná jenom jeden, ale vzhledem k tomu, že chceme navštívit i sousední státy, nechali jsme si udělat každý oba dva možné typy). Pro vyřízení mezinárodního řidičáku je třeba navštívit odbor dopravy na úřadu, kam spadáte, pro každý typ řidičáku (ženevský a vídeňský typ) je potřeba jedna fotka a 50 Kč poplatek. Společně s řidičákem to pak používáte při silniční kontrole v zahraničí. A ano, není to zbytečné, opravdu to kontrolují. Když už by se cizinec žádného přestupku nedopustil (spáchat přestupek je zde v podstatě nemožné, protože tady není přestupkem asi nic, podle toho, co v ulicích potkáváme – ani jízda na červenou), tak alespoň kontrolují toto. Jezdí se tu podobně jako například v Anglii vlevo. Zatím jsme ale na vypůjčení skútru nebo auta nezískali dostatečnou odvahu (Kamča možná ano, ale já mu to ze strachu pořád ještě vymlouvám), a tak prozatím využíváme místních dopravních služeb. V Praze jsme zvyklí používat Uber (to jsou ti řidiči, jak je nemají rádi pražští taxikáři), ale tady moc Uber nefunguje, řidiči totiž často nemají platební karty/účty (nebo to alespoň tvrdí), a tak chtějí platit v hotovosti, což vede opět k situaci, kdy nadsadí cenu, kterou udává Uber, a musí se zase smlouvat. No a na to prostě občas už nemáte náladu 🙂 Oni to dělají proto, páč Uber využívají hlavně cizinci/turisti = peníze. Místní, expati a informovaní turisté používají Grab (Grab Car nebo Grab Taxi nebo Grab Bike), a tak jsme si ho nainstalovali i my a jsme více než spokojeni. Žádné smlouvání, jasná a příznivá cena! (konec reklamního bloku) 😀

Hlavním cílem v Denpasaru (cca 800 tis. obyvatel) bylo (a teď se nesměje) kino. Ne vážně, podle průvodce toho v největším městě na Bali moc k vidění není. Nějaké chrámy, balijské muzeum, trh a to představuje turistický okruh na max 2h. Takže jsme si řekli, že hlavním cílem bude kino a zbylý čas vyplníme poznávací procházkou. Myslím, že to byl skvělý nápad, opustit turistické letovisko plné turistů, suvenýrů, služeb, lidí a „naháněčů“ a „smlouvačů“. Kouknout se do běžných ulic města, nejenom těch hlavních, najíst se mimo restauraci v nějakém warungu pro místní lidi… prostě takovéto „zažít Bali jinak“. Ona je totiž představa lidí, kteří znají Bali pouze z katalogů cestovních kanceláří a agentur, trochu zkreslená. Nikde na světě není ráj, vše má své světlé a tmavé stránky, jak nám ostatně řekl průvodce hned v prvním chrámu – černo-šedo-bílý kostkovaný vzor na látkách, kterými zahalují od pasu dolů sochy, symbolizuje právě tuto myšlenku, tedy že kromě černé a bílé obsahuje látka právě i odstíny šedé, tedy dalších podob vnímání všeho kolem. Bylo to v chrámu Pura Jagatnaha (pura = chrám).

Návštěva takového chrámu (hinduistického) není jenom tak, vždy to něco stojí. V prvé řadě je třeba tradiční oblečení – průvodce (netřeba hledat, najde si vás sám) – vám za úplatu ováže kolem pasu kus látky a upevní stuhou v pase. A pak vám vypráví – o bozích, o významu dveří a soch, ptáte se a on odpovídá. Ten náš byl fakt příjemnej a při výkladu „zapálenej“. Pak jsme si ještě povídali s pánem, co ručně míchanými barvami maluje na látku obrázky těch mnohorukých postav a také maluje kalendáře. Jeden balijský lunární kalendář jsme si od něj koupili jako suvenýr, necháme ho po příletu zasklít a pokaždé, když kolem něj půjdeme, vzpomeneme si na toto půlroční dobrodružství. Kromě tradiční látky kolem pasu je třeba ctít v chrámech i další pravidlo a tím je zákaz vstupu žen v době menstruace. Neptala jsem se proč, určitě se to dá vygooglovat, každopádně se to nijak nekontroluje, nikdo se neptá, pouze si máte přečíst tabuli, takže záleží na každém, jak ctí nebo nectí pravidla jiných kultur.

Dalším bodem hodným pozastavení je (alespoň podle průvodce) socha Catur Muka. Nás nějak nenadchla, nicméně jsme si všimli, že to není první socha, která je uprostřed křižovatky. Bývá to zde dost obvyklé, například socha Ngurah Raie kousek od letiště je ve středu kruhového objezdu.

Jelikož nám trochu vyhládlo, rozhodli jsme se poobědvat v nejbližším warungu, který cestou uvidíme. Taková občerstvení na ulici nevypadají zrovna vábně a rozhodně máte obavy (i my jsme měli), ale když se člověk bojí, má si říct, co nejhoršího se může stát. Tedy v nejhorším můžeme strávit 48h hodin s přilepeným zadkem na privátním záchodovém prkýnku v hotelovém pokoji – to nás uklidnilo. 😉 Žádná katastrofa se však nekonala a to i přesto, že ráda zkouším nové a nepoznané, takže jsem si objednala Soto Ayam Special. Ayam už vím, že je kuře, na ostatní jsem byla zvědavá. Byla to taková polévka s modrými skleněnými nudlemi, ve které plavaly kousky kuřete, vařeného vejce a vnitřností (to bylo asi to Special) 😉 V tu chvíli jsem chvalořečila babičku a dědu, kteří mě již jako dítě naučili milovat vnitřnosti z divokých i domestifikovaných tvorů, ze všeho co létá, plave i běhá. Nejen v podobě tzv. pajšlu, ale i v rámci rybí polévky, smažených jatýrek i jatýrek na cibulce, obírání králičí hlavy do polévky, kde se jí i mozeček… Omlouvám se, pokud je někomu teď nevolno (skočte na další odstavec). Rozpoznala jsem nejen jatýrka, ale i žaludky a opravdu to bylo dobré.

Po chutném obědě jsme se vydali ke chrámu Pura Maospait, který byl ale zavřený. Nevadí, stejně bychom již dovnitř nešli. Na Bali jsou tisíce chrámů a je jasné, že všechny z nich neobejdeme, takže do útrob dalšího chrámu půjdeme, když bude fakt TOP a nebo bude zrovna „chrámová nálada“ 😉

Na konci našeho okruhu jsme se ještě zastavili na trhu, kde jsme si koupili nějaké ovoce. Na této zastávce byly dvě zajímavosti. Za prvé jsme jako náhodou přišli ke stánku, ke kterému nás zhruba dvě hodiny předtím vedla nějaká žena, které jsme se naštěstí vymluvili, že nejdeme na trh, ale že se jdeme podívat na chrám. Byl to ale náš osud a tomu se nevyhnete, takže nákup u té paní nám byl prostě souzen 😉 Mnohem zajímavější ale bylo moje smlouvání, při kterém jsem statečně usmlouvala vyšší částku, než mi byla nabízena 😀 😀 😀 Síťka mango 1kg – 25.000 a dragon fruit 1ks – 10.000. Nabídla jsem za oboje 30.000, paní slyšela 20.000 a řekla 25.000. Já slyšela 35.000 a trvala jsem na svých 30.000 😊 Paní a její nejbližší okolí se začala neuvěřitelně smát, já jsem si říkala „jen se mi smějte, já si těch 5.000 statečně vysmlouvala, i když je to tak 8 Kč dolů, jsem na to hrdá“. Pak paní ukázala palec nahoru, já zaplatila, poděkovali jsme si a popřály pěkný den 😊 Až pak mi Kamil řekl, proč se smáli a že mám zvláštní metody smlouvání… 😀

Po této story jsme se vydali na zlatý hřeb středečního výletu, tedy do nákupního centra do kina. Lístek do kina (multikina) zde stojí 40.000 (cca 70 Kč, standard) nebo 100.000 (170 Kč, Premiere club). Vybrali jsme si to lepší, samozřejmě. Přátelé, to byla pecka. Kožené polohovací sedačky i s podložkou na nohy, obsluha, deka na přikrytí, neb klimatizace je prevít, k tomu pivko a mojito… Wau 😊 Film Geostorm byla taková ta apokalyptická blbůstka, kdy se někdo blízký prezidenta USA spikne proti celému světu a s pomocí sítě satelitů a virem nad Zemí vytváří přírodní katastrofy v největších aglomeracích. Přírodní katastrofy/ničivé živly to byly sice super, ale jinak takový průměrný odpočinkový film.

Cestou z nákupáku jsme se ještě zastavili v obchodě pro meloun (nikdy více mi jiný vodní meloun nebude tak chutnat jako tady, naprostá pecka bez pecek) 😀 K tomu litchi (ještě na větývce a druh, který nemá takovéty hroty, ale je hladký). Zatímco já vybírala ovoce, Kamča vybral balijská vínka (a vybral moc dobře). Červené byl fakt luxusní! No a pak opět Grabem do hotelu.

U bazénku jsme pak ještě asi hodinku čekali na jednu holku, kterou hned první den na Bali okradli a ona potřebovala flashdisk na zálohu fotek. Nějaké flashdisky navíc jsme měli, tak jsme mohli pomoct. Navíc byla z Prahy ze Žižkova, takže to byla téměř povinnost 😉 Byla mladičká, 22 let a aktuálně žije a snaží je prosadit na Tajwanu. Pracuje na nějakém cestovatelském webu či co. Opravdu upřímně držím palce všem lidem, kteří se rozhodnou vzít osud do svých rukou a mají dostatek odvahy si za tím jít!

Za středu jsme ušlapali asi 10 km a když k tomu přičtu ranní 4 km běh, tak se usínalo opět pěkně a zaslouženě 😉

Na čtvrtek ráno jsme si domluvili snídani s Pavlem ve Watercress café. Pavel pracuje ve společnosti Keboola, která se zabývá big daty. Byla to velmi příjemná snídaně a hlavně pokec, má to v hlavě fakt srovnaný a vypadá to, že firma úspěšně funguje.

Ze snídaně jsme šli zpět pěšky po pláži a přilehlými uličkami. Ne vždy totiž lze pláž procházet bez obtíží, někdy se stane, že do moře ústí nějaká „říčka“ z hotelu. Když je úzká, dá se to zvládnout, ale svým zápachem ta širší opravdu odrazuje. Dneska je to přesně týden, co jsme na Bali, a ještě jsme se nebyli koupat v moři. Již několikrát jsme se brouzdali po okraji, ale vlajky s lebkou a hnáty jasně naznačují, že koupání je nebezpečné, a tedy i zakázané. Tak velké vlny jsem opravdu ještě u moře neviděla, ale to bude nejspíše souviset s obdobím dešťů, které tu teď je, nevím, nebo možná jde o to, že jsme blízko rovníku a že se tu prostě ty vzduchové hmoty prolínají a fouká. Snad už se brzy v moři vykoupeme!

Na hotelu pak jenom balení, hovor přes FaceTime s mámou – jsem na ni opravdu hrdá, že se to naučila a že naše odloučení je jenom fyzické – audio a video totiž perfektně funguje :-*

Další příspěvek z výletu do Jakarty přijde po víkendu, těšte se!

Tak šup šup k volebním urnám, kdo ještě nebyl 😉

Hanka

Slovníček

bakso – masové kuličky

lengkeng – litchi

pura – chrám

patung – socha

soto – polévka

kambing – koza

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *