Snová Malajsie

ÚVODNÍ ZAMYŠLENÍ

Tak jak bych jenom začala… Tohle si vždycky říkám, když sedím nad osvětleným monitorem, který pulzujícím kurzorem naznačuje, že je připraven. Tužka, ta je milosrdnější, poklidně čeká, než ji zvednu. Někdy napsat první slovo nebo větu trvá dlouho, jindy píšu dřív, než se vůbec posadím – nejčastěji se mi to stává, když jedeme na skútru. Z pozice spolujezdkyně mohu po cestě dost přemýšlet. Ostatně ono ani moc není co jiného dělat. Napadá mě mnoho věcí, myšlenka stíhá myšlenku, všechny bych si ráda udržela, protože mi přijdou skvělé, ale bohužel jak rychle přijdou, tak taky odejdou. Ale ty chvilky, co se převalují v hlavě si opravdu užívám. Škoda jen, že to z hlavy nejde přímo na blog – to by bylo příspěvků!

Už téměř tři měsíce slibuji příspěvek o Malajsii. Pořád jsem ale nedostala ten kopanec, těch 220V inspirace, co by mě přiměly k aktivitě. Hned po příjezdu bývá většinou nejlepší chvíle, emoce jsou čerstvé a chtějí být sdíleny, ale když ten okamžik promarníte, pak se na dalších 220V čeká trochu déle. Po nějaké době ale usoudíte, že to možná samo nepřijde a že tomu musíte trochu pomoct. Objevila jsem ideální lék na produktivitu, je to jednoduché. Princip spočívá v tom, že si musíte dát nový úkol, něco, do čeho se vám vůbec ale vůbec nechce, a pak se vám to, do čeho se vám původně nechtělo, zdá jako super nápad, a tak tedy píšu 😉

PLÁNOVÁNÍ CESTY

Kdo mě zná, ví, že jednou z mých vlastností je až nezdravě dlouhodobé plánování. O koupi diáře na další rok uvažuji většinou již od září, s blížícím se koncem roku má nutkavá potřeba dávat nejasným plánům jasné termíny sílí, čehož si je vědoma i kamarádka Šárka a posledních pár let mě nejpozději na mé narozeniny uspokojí Albi diářem s novým motivem (pro rok 2017 byl se sovičkama, v roce 2016 s modrýma vločkama). Pokud máte také nějakou odchylku1), je skvělé, když si najdete někoho, kdo to má hozené stejně. Připadáte si pak normální 😊 Ve skrytu duše ale obdivuji kamarády, kteří si diář koupí až koncem ledna ve výprodeji, ovšem pouze v případě, že jej neobdrží od sekretářky v práci nebo od obchodních partnerů – mimochodem tyto propagační materiály distribuované od druhé poloviny prosince do první poloviny ledna pokládám za nejvíc nejhorší „pozornost“, jaké se mi může dostat. Většinou jde o diáře formátu A5 – co stránka, to jeden den. Mají obal v imitaci kůže různé barvy a na přední straně je kromě budoucího roku vytlačeno jako bonus logo firmy dárce – wau, jak nápadité! Ve chvíli, kdy tuto pozornost, kterou si dárce projede účetnictvím, dostávám, říkám si, jestli už někdo této firmě řekl, že i láhev vína lze podobným způsobem zaúčtovat a radost udělá hned dvakrát! Jedná-li se o méně kvalitní kousek a váš jazýček je zmlsaný, radost udělá třeba i vícekrát. Ve srovnání s putující čokoládou a bonboniérou je navíc riziko expirace lahvinky před samotným darováním menší.

Zpět ale k plánování naší cesty do Malajsie. Už asi sami tušíte (svědomití čtenáři již od poznámky 1), že to zase bude na dlouho, tak jestli máte štěstí na obchodní partnery, můžete čtení přerušit a jednu „pozornost“ si ke čtení načnout 😉

….. jestli už jsme zase komplet budu s dovolením pokračovat …..

Nezdravě dlouhodobé plánování podle mého zjištění totiž lze částečně vyléčit, a to právě pobytem v zahraničí, notabene v asijské zemi v období dešťů. Z neznalosti prostředí nebo díky zkresleným představám o něm totiž cestujete „z překvapení do překvapení“ (viz Elastický zeměpis ze hry Vyšetřování ztráty třídní knihy). Díky častým nečekaným situacím, které prostě nelze predikovat, a tedy je ani nelze zahrnout do plánu, zbývají dvě možnosti, jak se s tím vypořádat – buď se zblázníte, nebo rezignujete a přijmete křesťanskou myšlenku „děj se vůle boží“. Takže na otázku, jak jsme si naplánovali naši desetidenní cestu po Malajsii, musím odpovědět překvapivě, ale pravdivě – koupili jsme si v srpnu letenku do Kuala Lumpur a zpět. That´s all 😊 Říkáte si, však to je v pohodě, do odletu je času dost a něco se naplánuje. Nooo, ehm, taky jsme si to říkali, ale 7. 12. jsme odlétali z Bali pouze s vědomím toho, že hned po příletu sedneme na autobus, který nás vezme jižním směrem do Melaky, a že 9. 12. se koná Spartan Race Sprint v Johoru. Za nejvíc znepokojující fakt jsem překvapivě nepovažovala absenci knižního průvodce ale skutečnost, že je mi to vlastně úplně fuk 😀

JAK SE STÁT BACKPACKEREM

Nepochybuji o tom, že existuje mnoho webovek, které by vám mohly dát detailní návod od A po Ž, jak se stát backpackerem. Ráda bych výše uvedenou domněnku podložila i empirickými údaji, ale Google prohlížeč mi na to píše „Naše systémy zjistily, že vaše počítačová síť je zdrojem neobvyklého provozu. Zkuste prosím požadavek opakovat později.“ #asianrulesbaby Každopádně když jsem to googlila na mobilu, došla jsem k závěru, že za a) definovat backpackera/batůžkáře/nezávislého cestovatele je věc nelehká, za b) někteří backpackers jsou vlastně flashpackers a za c) kašlu na to to dál řešit 😊 Odletěli jsme s AirAsia pouze s příručním zavazadlem a budeme cestovat v cizí zemi po vlastní ose, tak jsme se na deset dní podle mé zjednodušené definice stali backpackery a basta.

PŘÍLET DO KUALA LUMPUR

Ve čtvrtek 7. 12. dopoledne jsme přistáli na mezinárodním letišti v Kuala Lumpur. Po dvou měsících jsme poprvé opustili Indonésii a vrátili se ve směru našeho říjnového příletu. Dál do Evropy jsme ale nepokračovali, na to je ještě čas 😉 Kamarád Pavel nám doporučil pro cestování po Malajsii využít dálkovou autobusovou dopravu, je prý komfortní a za pár kaček (tedy ringgitů), a tak jsme se koukli do mapy, jaká zastávka je mezi Kuala Lumpur (přílet) a Johorem (závod) a vypadla nám z toho 120 km vzdálená Melaka. A tak jsme nasedli a jeli. Musím uznat, že autobus to byl znamenitý, měl polohovací sedadlo s výsuvnou opěrkou na nohy a kromě vstupu na sluchátka byl pod opěrkou na ruce ještě masážní čudlík – a tak jsem Kamila chtě nechtě pořád masírovala až do Melaky, kdyby nás autobusák nevyhodil, masírovala bych ho do dnes 😊 Cesta autobusem ubíhala rychle, poslouchala jsem MP3 a koukala na všudypřítomné palmové háje. Je to nádhera, exotika, uklidňující pravidelné řady palmy olejné, bohužel pouze do chvíle, než si člověk uvědomí, že jsme kolem rovníku a že by tu sakra měly být pralesy ☹

Kromě velmi kvalitních klimatizovaných autobusů si Pavel ještě pochvaloval poměrně luxusní a zároveň velmi laciné malajské hotely. I když jsem nás označila za batůžkáře, nezbytně nutně nepohrdneme několikahvězdičkovým hotelem. Dost možná, že je v tom i krapet rebelství, přijít na recepci hotelu ve sportovním s plnou polní na zádech a pak se svalit do lůžkovin bělejších než z televizní reklamy.

Přes Booking.com jsme našli opravdu pěkný hotelový pokoj, kam jsme se nechali zavést z autobusového nádraží Uberem. Myslím, že pan řidič byl taky v udivení – proč jsme nejeli do hotelu**** taxíkem? No protože k taxikářům máme vlažný vztah a máme rádi informaci o ceně předem. Náš hotel byl perfektní, nacházel se v nově vystavěném nákupním centru hned vedle hotelu Hilton. Cena byla zaváděcí, neboť v nákupním centru zatím fungovalo pouze několik obchodů, food court a multikino – tedy vše, co stačí k příjemně strávenému večeru. Střešní bazén už byla jen třešinka na dortu.

HISTORICKÝ PŘÍSTAV MELAKA

Hned v pátek 8. 12. dopoledne jsme vyrazili na průzkum města. Ačkoli jako celek působí Melaka dojmem muslimského Bibione po sezóně, skrývá ve svých útrobách historickou část zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO (tedy ono je pod UNESCO celé město, abych byla přesná, ale to spíš jen na oko). Melaka (nebo též Malacca) bývala dříve hlavním městem Malajského sultanátu a nejrušnějším přístavem celé JV Asie. Podobně jako mnoho asijských přístavů, i zde se v průběhu staletí vystřídalo hned několik evropských mocností – nejdříve Portugalci (16.-17.stolení), pak Holanďani (17.-18.století) a nakonec i Britové (přelom 18. a 19. století). Chráněné jsou tedy logicky právě stavby z této doby. Zapamatovat se dají snadno – co je červené, je holandské (radnice Stadthuys a Red Square). Co se týká obrany nebo je nahoře, je portugalské – pevnost A Famosa a St Paul´s Church z roku 1521 (ten je dokonce nejstarším kostelem v celé JV Asii). Britové toho za 12 let moc postavit nestihli 😀

Procházka byla příjemná, moc ráda bych řekla, jenže Malajci jsou děsně šílení a kýčovití. Zatímco jsme se procházeli mezi červenými budovami, kolem nás jezdila ozdobná kola s hlasitou disco hudbou 90. let – aby byla ještě atraktivnější a nepřehlédnutelná, byla oděna do dětských motivů, např. Minions nebo Hello Kitty. Jenže to není první ani poslední šílenost a absurdita, se kterou jsme se v Malajsii setkali. Dalo by se říci, že až do odletu jsme ústa otevřená úžasem nezavřeli 😊 Trochu z toho podezřívám Číňany, je jich tu celkem dost a kde jsou oni, dějí se velmi divné věci.

Jelikož se nám v hotelu moc líbilo a snídaně byly opravdu luxusní, rozhodli jsme se přenocovat v komfortu ještě jednu noc a na cestu do Johoru se vydat až ráno. Autobus do Johor Bahru i ubytování jsme si zarezervovali pro jistotu už večer.

DOBROVOLNĚ VYPUSTIT DUŠI NA MALAJSKÉM ZÁVODĚ

V sobotu 9. 12. ráno nás Uber odvezl zpět na autobusák. Tentokrát nebyl v údivu pouze řidič, nýbrž i hotelový portýr, se kterým jsme se bavili dobrých 20 minut, než auto dorazilo. Byly v podstatě 2 možnosti vozidla – Perodua nebo Proton. Zatímco do hotelu nás přivezl Proton Preve, nazpět to byl Proton Saga 😊 Ten den jsme se v Johoru projeli ještě Perodua Alza a Perodua Vivo. Jinak jsou v Malajsii samozřejmě oblíbená i auta japonských značek, jen už oproti Indonésii výrazně méně – domácí značky jsou holt domácí…

Autobus jsme skoro nestihli. Ne však proto, že bychom přijeli pozdě, nýbrž protože domestic vs. international terminal. A propo, víte, že je Malajsie federativní konstituční monarchií? Takže pokud jedete například z Melaky do Johoru, jedná se už o mezistátní spoj? 😉 Autobus jel svižně, dokonce jsme měli po příjezdu i drobnou časovou rezervu, abychom si mohli dát obídek – kde jinde se lépe najíst před závodem než v KFC… OMG 😮

Na překážkový závod Spartan Race Sprint jsem se přihlásila zcela dobrovolně. Těšila jsem se, že si poprvé zaběhnu závod v tropickém klimatu. Čas startu jsem však raději zvolila až na 15:00, kdy už jsem doufala, že sluníčko pálit nebude. Nebyla to pravda, sluníčko ten den nesvítilo skoro vůbec, bylo pod mrakem a podle místních nejhorší počasí za posledních několik dní, takže naprosto super podmínky! Nadarmo se neříká, že odvážnému štěstí přeje 😉 O samotném závodu v Iskandar Puteri se rozepisovat nebudu, neb mám v plánu o tom napsat (společně s dalšími závody) v samostatném příspěvku. Medaili jsem si ale odvezla a poprvé jsem vyšplhala na laně. Díky obětavému fotografovi, který to se mnou v podstatě z poloviny odběhal, mám i skvělé fotky. Večer jsme pak doplnili potřebné živiny v naprosto skvělé sushi restauraci – ach ty čerstvé rybky, ještě teď se oblizuji až za ušima, jen na ně pomyslím. Co by na to asi řekla Jolča 😉

PROCHÁZKA PŘED ODJEZDEM DO RÁJE

…aneb plánování za chodu je nová zkušenost, vznikají tak opravdu SILNÉ zážitky.

Malajsie je výrazně muslimskou zemí, stejně jako Indonésie. Bali je však indonéskou výjimkou, a tak jsem po pár dnech zatoužila svléknout se opět do plavek (nebo alespoň do sukně) bez pocitu provinění. Turisticky oblíbené ostrovy by možnost odhalení těla mohly zajistit, říkali jsme si. Nabízely se přitom hned dvě možnosti – ostrovy Langkawi na západní hranici kousek od Thajska nebo ostrovy Perhentian na východním pobřeží Malajsie. Rozdíl měl být pouze v tom, že na Langkawi jsou spíše nechutně drahé resorty, zatímco ostrovy Perhentian měl být ráj na zemi. Volba byla tedy snadná, najít ubytování bylo ale horší – rezervační server Booking.com hlásil plnou obsazenost téměř všech ubytovacích zařízení na hodně dlouhou dobu (a safra, ten ráj už někdo objevil a dost zapropagoval). Na některá ubytka Kamil napsal, ale bez odezvy (no jasně, mají tam tolik turistů, že není čas odepisovat, říkali jsme si). Touha vykoupat se trochu v moři byla ale silnější, a tak jsme si řekli, že najdeme něco na místě.

Autobus nám jel až večer, a tak jsme neděli 10. 12. strávili procházkou po Johor Bahru. Bylo úmorné a teplé počasí (ještěže už bylo po závodu), naše první kroky vedly do Arulmigu Sri Rajakaliamman Glass Temple, hinduistického chrámu, který stojí v zástavbě, takže z dálky moc vidět není. Turisticky je však atraktivní pro svoji třpytivou skleněnou výzdobu, kterou je možné zahlédnout na chrámech/watech v Thajsku. Před vstupem do chrámu jsme se samozřejmě museli zout, já tedy hned dvakrát – ne že bych po vzoru hinduistických božstev měla více končetin, ale další pár bot jsem měla po stranách batohu, což se prý také nemůže. Uvnitř chrámu jsme pak kromě postav, které nám nic neříkali (nejen proto, že se jednalo o sochy), poznali i Matku Terezu, Ježíše Krista a Siddhárthu Gautamu alias Buddhu (štítky nám v tom taky trochu pomohly) 😊

Malé batůžky na zádech těžkly s každým dalším krokem. Došli jsme do parku, který byl plný rozkvetlých stromů, něco jako japonské sakury, no nádhera. Při bližším zkoumání jsme však nevěřili svým očím. Byly to totiž stromy umělé, takový IKEA style – smontuj si svůj kýčovitý strom. Na nich samozřejmě nenápadně obmotané LED řetězy, večer to musí být vskutku dech beroucí podívaná, naštěstí my už budeme sedět v autobuse. Dále jsme vystoupali na kopec s velkou mešitou a pak došli k sídlu sultána. Byly to nádherné rozlehlé zelené pozemky, které byly obehnány vkusným plotem. Chtěli jsme najít vstupní bránu, ale potkávali jsem jenom červené cedule s obrázkem, který nás (ani nevím proč) od vstupu odrazoval. Z téhož kopce se ale dalo dohlédnout až do Singapuru, sousedního státu, kam se pojedeme podívat v dubnu před odletem do Evropy. Vstupní brána byla až pod kopcem, fotka před ní a osvěžení končetin v přilehlé fontánce nám ale přišli dostatečně uspokojivé. Inspirovalo nás to ale k pokusu o vygooglení bazénu/plovárny, protože před nástupem na 11 hodin dlouho cestu autobusem jsme chtěli být svěží a neolepení. Bylo to však marné, k plovárně nás sice řidič dovezl (aby taky ne, dostal za to zaplaceno), ale byla již delší dobu zavřená, což překvapilo i samotného řidiče (podle mě ale pouze na oko). No nic, stavili jsme se v obchodě s drogistickým zbožím, nakoupili vlhčené ubrousky a deodoranty a večerní očista včetně čištění zubů proběhla na veřejných, avšak placených toaletách v nákupním centru kousek od autobusového nádraží.

CESTA NOČNÍM AUTOBUSEM

S Kamilem se během našeho cestování po Malajsii docela dost často bavíme o snech a sdílíme je spolu. Nejčastěji ve chvílích, kdy se někomu z nás chce na záchod. Debata probíhá následovně. Já: „Máš nějaké sny?“ Kamil: „Jo.“ Já: „A dáš mi třicet?“ 😊 Zmíněná malajská měna se totiž dále dělí (1 ringgit = 100 sen). My jim říkáme sny a jsme moc rádi, že je máme 😊

Cesta autobusem z Johor Bahru do Kuala Terengganu rozhodně vysněná nebyla, pokud ano, spadal by takový sen do skupiny těch špatných. Asiati jsou moc milí a usměvaví lidé, dost možná je to však díky tomu, že máloco považují za problém. Tímto narážím zejména na projevy typu chrchlání, flusání a popotahování (o dalších projevech raději pomlčím). Bez rozdílu finanční situace nemají Asiati stoprocentně dva druhy textilií – plavky a kapesník. Zatímco absencí prvního nijak okolí neobtěžují (ne, nechodí naostro, koupají se v oblečení), ta druhá – čistonosoplena – by se opravdu hodila. Skutečně nikdo nechce několik hodin poslouchat někoho popotahovat, stejně tak se nikdo nechce dívat na umírajícího muže, jehož jedinou záchranou při akutní rýmičce je dres jeho oblíbeného fotbalového klubu. Nakonec se nám ale s pomocí sluchátek zároveň izolujících a obšťastňujících naše sluchy libou hudbou (u mě album Night Visions, Imagine Dragons) podařilo usnout.

Zhruba ve dvě hodiny ráno autobus zastavil. Jelikož si řidič nelámal hlavu tím, jestli mu všichni rozumíme, zavelel něco malajsky do mikrofonu a zmizel ven do tmy. Díky pouličním světlům a přilehlé budově jsme mohli pouze hádat, zda se jedná o pauzu čůrací, nebo zbyde čas i na nějaké občerstvení. Jelikož jsme měli nějaké zásoby jídla s sebou a hlavně už jsme měli vyčištěné zuby :-D, tak jsme pauzu pojali jako pauzu protahovací. Tento stroj totiž na rozdíl od předchozího autobusu postrádal masážní vymoženosti a byl sestrojen velmi funkčně – pouze na převoz. Při protahování jsme si ale nemohli nevšimnout skupinky asi 30 mužů, kteří se upřeně koukají na palmu před sebou, na které je zavěšeno promítací plátno. Šla jsem se podívat blíže a ano, hrál se fotbal. S ohledem na časový posun (+ 7h) a absencí brýlí na dálku jsem usoudila, že to bude fotbal evropský. Asi by to i korespondovalo se znalostmi, které mají Asiaté o Česku/České republice. Nevím, jestli jste si to někdy uvědomili, ale díky brankáři Petru ČECHOVI (čti Pítr Ček) se ve světě ví, že existuje ČEKia/ČEK ripablik 😊 Sice neví, kde to je, ale podle jména tohoto fotbalisty ví, že existuje. Kromě něho znají ještě Tomas Rosicky, Milan Baros a Pavel Nedved. Toto nám v rámci seznamování vždycky odříkají, jen pořadí fotbalistů se občas změní.

PERHENTIAN – ROMANTIKA PO MALAJSKU

V ranních pondělních hodinách 11. 12. jsme byli řidičem vyloženi v zastávce Jerteh. Jelikož turisté místními autobusy zase tak často nejezdí, upoutali jsme na sebe zvýšenou pozornost. Pan řidič nás nenechal vystoupit ve tři ráno ve městě, které je sice velké, ale pro turisty v něm není nic zajímavého. To bylo z jeho pohledu podezřelé. A tak jsme se rukama nohama domluvili, že nás vezme až do zastávky, odkud budeme mít prý k přístavu blíže. V okamžiku, kdy jsme vystupovali z autobusu, se již rozednívalo. Ihned se nás ujal ochotný taxikář, který nás z Jertehu převezl do zhruba 15 km vzdáleného Kuala Besutu (ano ano, další kuala, když už to není kuala, zkuste dát kota, mělo by to klapnout). 😊 V autě téměř před rozpadem jsme se pomalu začínali těšit na ostrovy a na moře. V průvodci na internetu se psalo o dvou možnostech přepravy – rychlejší, 40minutová jízda nebo levnější, ale výrazně dobrodružnější cesta pomalou lodí. Myslím, že pro nás asi vymysleli mix – bylo to rychlé, dobrodružné a zároveň i pomalé (pořád jsme si říkali, když už tam proboha konečně budeme). 😊 Navíc to mělo svůj benefit, jeli jsme se samýma místňákama. Obecně byl přístav poměrně liduprázdný, což jsme přisuzovali brzkým ranním hodinám, kdy všichni turisté ještě spí, zatímco my, baťůžkáři již zažíváme svá první dobrodružství 😉

Vždycky se tak trochu směju větám ve stylu „malebný tropický ráj“ nebo „dovolená téměř ve stylu Robinsona Crusoa“ – jasněééé, na ostrově stovky turistů, ale já si mám jako představovat, že jsem tu sama s Pátkem (alias Kamilem). Jenže ejhle, ono to tak vážně bylo!!! Jenomže my jsme neztroskotali, loď připlula v pořádku do svého přístavu. Ostrov byl skutečně PUSTÝ, resp. v monzunové sezóně opuštěný. Postupně jsme začali vnímat drobné detaily jako byla absence turistů v přístavu nebo nedostupnost ubytování na webu v úplně jiném světle – sakrááá my jsme blbííí, jak to, že nás to nenapadlo ?!? …. a posléze, abychom se cítili lépe – jak to, že jsme se o tom sakra nikde nedočetli !?!

VÝLET DŽUNGLÍ ZA JÍDLEM

Souostroví Perhentian leží cca 20 km od pobřeží, má dva 2 hlavní ostrovy – Besar a Kecil. My jsme se usídlili na tom druhém, tam alespoň někdo žil. Jelikož nebylo jisté, jestli ten den pojede ještě nějaká loď zpět na pevninu, a taky jsme si chtěli tuto nezvyklou situaci užít na maximum, využili jsme nabídku jednoho páru, co vystupoval s námi, a ubytovali se v Shari La Resort na Coral Bay, který spravovali. By to moc pěkný resort s vlastní soukromou pláží. Byli jsme tu jenom my, oni a několik dělníků, kteří opravovali domečky, aby byly v kondici před zahájením nové sezóny a opětovným nájezdem turistů. V jednom z domečků jsme se zabydleli, navlékli plavky, něco přes a do ruky ručníky a vyrazili jsme na lov, resp. výpravu přes prales pro potravu.

Už vím, co znamená turistická past, tohle byla ale turistická past na druhou. Dle správců (možná i majitelů) resortu byla jediným místem, kde se dalo najíst a napít, tzv. Fisherman village, vzdálená cca 1 hodinu pěšky džunglí, pravda, po chodníčku se zábradlím. Avšak monzun připravil na cestě mnohá překvapení v podobě padlých stromů, které jsme museli přelézat, neboť je dosud ještě nikdo neodklidil. Radost jsme udělali bezpochyby vyhladovělým tygřím komárům2), kteří si náhlou hostinu samozřejmě nechtěli nechat ujít a sezvali snad celé příbuzenstvo. Již několik let daruji krev, takže heslo „daruj krev, zachráníš život“ mi je blízké 😊

Komáři ovšem nebyli jediní, kdo si na nás ten den smlsnul. Ukázalo se, že stejně lační jsou i místní rybáři, kterým nechybí krev, ale vyděšené tváře turistů. Po pozdním obědě, který byl zároveň i večeří, jsme s drobnými zásobami v igelitce nasedli do loďky, která nás dopraví na Coral Bay (cestu zpět přes prales jsme si už neuměli, nebo naopak už uměli představit a moc se nám do ní nechtělo). Pokud ještě někdy potkám toho rybáře, co nás svezl, nedaruji mu to – takto naklepanou prdel nemá ani snowboardista při své první lekci. Bohužel se obávám, že bych ho nepoznala, byla jsem ráda, že se udržím a nevypadnu z lodi. Oční kontakt byl naprosto vyloučen!

Po vylodění jsem se šli natáhnout na soukromou resortovou pláž, kde nebyl nikdo jiný než my dva. Tak abych úplně nekecala, na chvilku se tam objevili dva šnorchlovači, ale pak se ztratili v moři. Na pláži jsme zevlili až do západu slunce. Všude kolem klidný malebný tropický ráj.

ÚTĚK Z RÁJE

Adam s Evou byli z ráje vyhnáni, my jsme uprchli dobrovolně. Kdo by taky vydržel přísun elektrického proudu pouze mezi 18:00-6:00 déle než jeden den 😊 Tak jako každý útěk, který se má vydařit, i ten náš byl plánovaný. Den předem (vlastně hned po příjezdu) bylo třeba si zajistit loď, která v našem přístavu zastaví a odveze nás na pevninu. V úterý 12. 12. v poledne tedy čekáme v přístavu, až přistane smluvená loď. Vyjednávat o ceně už zřejmě nebude možné, jsme vězni a můžeme být rádi, že cenu za přepravu dvou trosečníků nějak brutálně neznásobí. Plavba je již o poznání klidnější, a tak se kocháme hejnem skákajících sardinek a necháváme se osvěžovat vlhkým slaným vzduchem. V přístavu si dáváme kafčo a placičky a voláme Uber – pán se diví, proč tak brzy nazpět, když je tak hezky ?!?! Nevím, možná, že jsme podobně jako v Letopisech Narnie prošli, resp. projeli nějakým časoprostorovým předělem, jinak si tu otázku nedokážu vysvětlit.

Jelikož nechceme nic zanedbat, necháváme se odvést až do Kota Bharu. Směřujeme na sever k hranicím s Thajskem, do kterého se podíváme už v lednu. Přibližně 50kilometrovou cestu ve skoro vraku si ale užíváme, pán nám povídá o letošních monzunech, jak jsou silné, a my si pochvalujeme počasí, protože za posledních 6 dní nám v podstatě ani jednou nesprchlo.

Kota Bharu je údajně nejmuslimštějším městem Malajsie. Objektivně to nedovedu posoudit, ale spíš přemýšlím nad tím, proč je zrovna v těchto zemích takové vedro. Jmenujte mi alespoň jednu muslimskou zemi, kde je chladné podnebí. Napovím vám – takovou zemi nenajdete! Základní kulturní nedorozumění proto spatřuji ve způsobu vypořádání se se slunečními paprsky. Muslimové jsou zvyklí se před sluncem zahalovat. Jelikož sluníčko svítí pořád, jsou zahaleni permanentně. My máme reakci opačnou – na slunci se spíše odhalujeme, jednak se rádi opalujeme, druhak máme rozdílně nastavenou termoregulaci. Oblékáme se až ve chvíli, kdy je slunečních paprsků méně a začíná nám být zima. Zatímco my v Evropě používáme krémy na opalování a chodíme do solárií, v Indonésii (a troufnu si říct, že i v Malajsii) používají krémy na zesvětlení pleti. Bílá pokožka je pro ně nedosažitelným vysněným cílem. Někdy je dokonce barva pokožky důvodem k rozchodu: „Jsi moc tmavý…“, řekla jedna Indonésanka svému indonéskému příteli, když se s ním rozcházela.3) Možná je to asijské synonymum pro „chudý“ nebo „neperspektivní“, těžko říct.

Ať tak či onak, minimálně jedno máme společné – lásku k ovoci. V Evropě se naučíme, jak se ovoce jmenuje a jak vypadá, v tropických oblastech pak zjistíme, jak opravdu chutná. Na tržnici Pasar Besar jsme si koupili mango, vodní meloun a banánky (nemohu říct banány, takové, jako známe z Evropy, jsem tu totiž za 5 měsíců potkala akorát v Carrefouru). Odpoledne jsme napsali rezervační e-mail na průvodce do pralesa Taman Negara. Do večera se nám nikdo neozval, přesto jsme se rozhodli zakoupit jízdenky na trasu Kota Bharu – Temerloh – Jerantut (vstupní bod na výlety do pralesa) a zarezervovat ubytování. Cesta by měla trvat skoro celý den, a tak by se průvodce ještě mohl ozvat, abychom ve čtvrtek 14. 12. ráno mohli vyrazit za dobrodružstvím.

CESTA DO PRALESA

Ve středu 13. 12. ráno po ovocné snídani jsme došli pěšky na autobusové nádraží. Za naši občasnou výhodu považuji odlišnost barvy pleti, výšky a struktury postav – jsme zkrátka nepřehlédnutelní. Nemusíme se mnohdy ani tvářit bezradně a je nám nabízena pomoc. Někdy jsme za to rádi, jindy (to bývá častěji) nás toto podceňování (hlavně tedy mě) rozčiluje. Občas si o pomoc řekneme, jako třeba teď – potřebujeme vědět, odkud nám jede autobus a jak poznáme, že je to ten správný. Z prostého pozorování chodu nádraží to totiž nebylo zcela zřejmé. Pán s mikrofonem nám řekl, ať počkáme. A tak jsme se posadili a pozorovali tohoto moderátora na „pódiu“ při své práci. V jednu chvíli se na nás podíval a ukázal na našeho oře pro nacházejících 7h. Způsobně jsme si nastoupili do klimatizovaného vozu a vyjeli.

Cesta to byla dlouhá, delší, než jsme předpokládali, a tak jsme navazující spoj z Temerlohu do Jerantutu nestihli asi o hodinku a půl. Nevadí, držíme se plánu a sháníme taxík (žádný další autobus už dnes v tomto směru nejede a do cíle je to ještě dobrých 60 km). Nastává smlouvací klasika – zeptáme se na cenu, řidič odpoví, zasmějeme se, řekneme naši cenu, řidič zakroutí hlavou a řekne, že je to daleko, otáčíme se a odcházíme, řidič na nás volá a jde za námi, nasedáme a jedeme – jak prosté 😊

Ubytování bylo dostačují, pan recepční (mimochodem první černoch, co jsme v Asii potkali) nám nabídnul zprostředkování výletu do pralesa. Jelikož na naši e-mailovou žádost dosud nebyla zaslána reakce, nabídku jsme uvítali (přece jenom bylo asi devět večer a na výlet jsme potřebovali vyrazit brzy ráno).

PIJAVICE ÚTOČÍ I ZE SOUŠE

14.12. brzy ráno jsme si zašli na čajík k Číňanům. Měli stánek hned vedle ubytka a zbývala nám tak půlhodinka času, než pro nás přijede jeep. Objednali jsme čajík (Kamčovi kávu), usedli a ve chvíli, kdy paní donesla konvičky, lavórek se studenou vodou a kalíšky, přijel jeep. Šla jsem k řidiči vyjednat chvilku na vypití ranních nápojů, prý no problem, take away 😊 What??? Hot coffee and tea? Výsledek vidíte na obrázku. Nalijou nápoj do igelitového sáčku, zauzlují, dají k tomu brčko a po-ho-da 😀

Nasedáme do jeepu a jedeme směr Kuala Tahan. Myslím, že už je na čase objasnit, co tolik používané slovo v názvech malajských měst znamená, tak tedy „kuala“ = soutok (např. Kuala Lumpur je bahnitý soutok). Cesta o délce 80 km je houpavá a s prominutím o držku – nedržet se, tak si rozbiju hlavu o sklo nebo si minimálně vyrazím zuby. Alternativním způsobem přepravy je 20 km jeepem a pak 60 km v motorovém člunu, ale to nefunguje v monzunovém období. Zde máme opět odpověď na otázku, proč nám dosud nebyla rezervace průvodce potvrzena 😀 Nevadííí…

Národní park Taman Negara byl vybudován v letech 1938/1939 a rozkládá se na ploše přibližně 4,5 tis. km2. Předpokládá se, že na tomto místě roste tropický prales nepřerušeně po dobu 130 milionů let. Patrně je jedním z nejstarších na světě s pozůstatky původních ekosystémů. Navíc nebyl zasažen dobou ledovou ani vulkanickou činností. Průměrná teplota je tu okolo 30 °C – není divu, jeho pomyslný střed leží pouhé 4° nad rovníkem.4)

Dojeli jsme do Kuala Tahan – místa, odkud vyráží všechny výpravy s průvodci i jednotlivci (o jednotlivcích jsme bohužel nevěděli) do pralesa. Zastavili jsme před cestovkou DANZ TRAVEL – och jak já nemám ráda organizované výlety pro turisty! Trpěla jsem jako pes, Kamil to na mě viděl, moje agresivita vzrostla při zjištění, že s námi průvodce udělá jenom takový krátký okruh, protože v období monzunů se delší okruh nedělá. Gggrrrrrrrrr…. Proč máme tedy průvodce, to jsme tam mohli jít rovnou sami! Ale je to již zaplaceno, tak to musím zkousnout. Hned ale musím dodat, že nakonec jsem okruh s průvodcem (byť krátký) ocenila. Dostalo se nám cenných rad a informací, které by se daly souhrnně nazvat „přežití v džungli v kostce“. Tříhodinová procházka byla, co se zážitků týče, velmi silná. Zaujali nás (zejména mě) obří černí mravenci, nevšední včelí úl ve stromu nebo suchozemské pijavice, které jsem z boty odstraňovala hned dvakrát (pak už jsem byla tak paranoidní, že jsem se koukala na nohy co pět kroků).

Náš průvodce nebyl ten den příliš fit, měl prý zažívací problémy a cestou do nekončících schodů se nám svěřil, že se mimo sezónu dostal nějak z formy, a tak jsme měli v půlce krátkého okruhu rozchod a Bukit Teresek (400 m n.m.) jsme dobyli pouze ve dvou. Turisticky velmi oblíbenou atrakcí v pralese je Canopy Walkway (nebo též Canopy Walk). Něco obdobného známe z Lipna nebo Janských Lázní pod názvem „stezka v korunách stromů“, jen zde to nejsou pevné stezky, ale zavěšené/visuté mosty. Procházet se v korunách tropického deštného pralesa je skvělý zážitek, ovšem není to nic pro ty, co se bojí výšek. Canopy Walk je prý nejdelší stezkou svého druhu (turista může jenom věřit, že tomu tak skutečně je, neboť si deklarovanou délku 450 m zřejmě sám nepřeměří a už rozhodně nemůže vědět, jestli to znamená skutečné prvenství) 😊 Toto je pouze skeptická vsuvka na téma NEJ lákadel pro turisty. Připomíná mi to moji zkušenost s údajně nejširším vodopádem v Evropě, který se nacházel v Litvě a byl to takový trochu širší přepad. Možná, že to nebylo v celé Evropě, možná, že to bylo jen ve východní, nevím. Každopádně existují vodopády nejdelší, nejširší, nejmohutnější, nejkrásnější, nejvyšší, největší, a to v měřítcích lokálních, regionálních, makroregionálních, kontinentálních a já nevím jakých. A podobně je to se všemi údajnými rekordy. Pro mě jsou NEJ ta místa, kde nejsou turisté. Canopy Walk byl pro mě NEJ zážitek, protože jsme po ní šli pouze my dva s Kamilem 😊 Jedinou chybičku to mělo, že jsem nemohla záměrným rozhoupáním stezky k smrti vystrašit ty, kteří se bojí výšek.

Víte, že…

Malajština je velmi podobná indonézštině (prý asi jako čeština slovenštině)? Například slovo “bukit“ znamená v obou jazycích „kopec“.

Následoval oběd, ten byl taky zajímavý, ale mně přijde všechno zajímavé (podobně jako Petru Čepkovi alias Pepovi Turkovi ve filmu Vesničko má středisková), takže oběd raději přeskočíme (taky proto, že bych tento příspěvek dneska – po týdnu – ráda dopsala). 😊

V odpolední části byla na programu divoká jízda po jedné ze 14 řek, které v národním parku jsou. Jednalo se však o vcelku poklidnou jízdu, která by mohla vyděsit snad pouze neplavce, pakliže by na něj nenavlékli plovací vestu. Divoký byl ale muž, který nás převážel a také pan průvodce, který mu aktivně sekundoval. Snažili se nám cestu lodí zpestřit „nenápadným“ houpáním ze strany na stranu, čímž se proudící voda mohla dostat blíže k našim tělům a smočit nás. Toto nám přišlo natolik zábavné, že jsme se k houpání připojili, a navíc jsme ponořili ruce do vody, čímž jsme osvěžili i pana lodivoda za námi. To už ale nepřišlo zábavné jemu. Myslím, že celkově jsme je úrovní hladiny adrenalinu, kterou potřebujeme ke strachu, dost zklamali, takže zpáteční cesta už byla suchá, klidná a romantická.

V mezidobí mezi projížďkami jsme absolvovali návštěvu domorodého negritského kmene Orang Asli. Jedná se o turistickou atrakci, takže je třeba počítat s tím, že z původně kočovného kmene se postupně stal kmen usedlý, na který se jezdí každý den dívat desítky turistů. Důvody ke kočování už pominuly, obyvatelé mají díky turistům pravidelný příjem. Finančně podporován je tento negritský kmen i státem. Vesnice působí skromným dojmem, několik chatrčí a přístřešků k setkávání. Tradice jsou však stále předávány z generace na generaci. I když už si muži nejspíše nezajdou do pralesa ulovit nějaké zvíře, stejně si musí umět vyrobit flusačku, šípy a obstarat jed. Kdo by očekával v kmenu polonahé ženy, byl by zklamán. Západní způsob odívání dorazil už i ke břehům pralesa. Běžně tu vidíme domorodce v riflích nebo tričkách i anglickými nápisy. Solární panely pak dobíjí powerbanky u každé chatrče. Z vyprávění domorodců nás nejvíce zaujal způsob uzavírání sňatku. Mladá dívka, která se chce vdávat, si postaví dům. Když v něm společně s ní přenocuje nějaký mladík, ráno jsou bez diskuzí svoji. 😊 Jak by asi toto fungovalo v západním světě?

NÁVRAT DO KUALA LUMPUR (K.L.)

…aneb návrat do budoucnosti

V pátek 15. 12. ráno jsme si rychle sbalili věci, už jsme v tom docela dobří, krev dobrodruhů nám koluje v žilách 😊 V rámci ranních úkonů jsme pak ještě jednou zavzpomínali na včerejší velmi pálivou večeři v čínské restauraci. Náš pan černoch nás zavezl na autobusové nádraží a my odjíždíme zpět do K.L.

Víte, že…

V Malajsii představují Malajci pouhou polovinu obyvatelstva?
Druhou nejpočetnější skupinou jsou Číňani (tvoří přibližně třetinu obyvatelstva), pak Indové (zhruba desetina).5)

„Bahnitý soutok“ má přibližně 1,5 mil. obyvatel, nicméně velká města (obzvláště ta asijská) je třeba vnímat v jejich aglomeraci, takže počet obyvatel je nakonec poněkud vyšší – 7,2 mil5). Nikdy bych si nepomyslela, že budu mít ráda velká města, ale zdají se mi tak nějak lépe pochopitelná. Aby mohla fungovat, potřebují totiž nějaký systém, nějaký řád. V Asii se s ním moc často nesetkávám, a tak na mě velká města působí terapeutickým dojmem. Hromadná doprava v K.L. funguje na jedničku (stejnou ba možná lepší zkušenost máme také s Bangkokem). Díky životě v Praze a především díky pravidelným návštěvám Londýna se snáze orientujeme.

K naší radosti využíváme k přepravě na ubytování jednokolejky (angl. monorail). Skalní fanoušci seriálu The Simpsons a obecně příznivci vlaků určitě pochopí naše nadšení. Na jednokolejku se můžete podívat ZDE.

Ubytování na jednu noc jsme si zajistili přes AirBnb. Nacházelo se v docházkové vzdálenosti od hlavních dominant centra města, v takzvaném Golden trianglu. Byl to velký světlý byt v jedné z výškových budov s parádním výhledem a piánem. Věžáky mi nikdy nepřipadaly super, ale mrakodrapy, to je panečku jiná liga 😊 A byl tu i výtah (jak jinak), čísla však nedávala moc smysl – nosnost 1 160 kg/17 osob – tak to by v západním světě asi neprošlo 😊

Ubytovali jsme se a vyrazili na obhlídku města. Naše první kroky nesměřovaly nikam jinam než k notoricky známým Petronas Twin Towers. Prohlídku do 88. patra a Skybridge je třeba si předem zamluvit, na místě tedy rezervujeme termín na sobotu 16. 12. v 9:00 ráno. Následně se pěšky přesouváme ke KL Tower (též Menara Kuala Lumpur, televizní věž), zde jsme si koupili zmrzlinu a několik pohlednic a večerní procházku zakončili večeří v Irish Pubu.

VZHŮRU DO OBLAK A ZA KAMARÁDY

Těšně po úsvitu jsem opustila byt a vydala se na průzkum nedalekého muslimského hřbitova. Už jsem se o tom zmiňovala v příspěvku o výletu do Jakarty – mám pro podobná místa jakousi slabost a z náhrobků lze mnohé vyčíst a odvodit. S tím čtením je to pravda v tomto případě trochu komplikovanější, ale třeba arabské číslice v pohodě přečtu. 😊 Pro určení data úmrtí a narození je však zapotřebí kalkulačka, brzy totiž člověku dojde, že náhrobek s datem úmrtí v roce 1439 není historickým a dobře udržovaným místem, nýbrž že se jedná o hrob nedávno zesnulého. Počátek islámského kalendáře byl stanoven na rok 622 (přesídlení proroka Mohameda z Mekky do Medíny, tzv. hidžra). Po necelé hodince putování od náhrobku k náhrobku jsem musela utéci. Těžko nesu, když jakýkoli živý tvor trpí. Za aktuální místo a formu narození však mohou naše předchozí skutky (věříme-li na karmu). Můj soucit k vyhladovělým komárům mohl být jakkoli velký, avšak můj denní limit pohostinnosti byl během této krátké chvilky mnohonásobně překročen.

Na cestě zpět se ke mně připojil Kamil a zamířili jsme k Petronas Twin Towers. Během hodinové prohlídky jsme nejdříve vyjeli výtahem do 41. patra, kde se ve výšce 170 m nad zemí nachází Skybridge. Druhou zastávkou bylo 88. patro (452 m nad zemí), odkud jsme se mohli kochat úchvatnými výhledy. Ještě v roce 2004 byly Petronas Twin Towers nejvyššími mrakodrapy světa, nyní zaujímají v žebříčku pouhé 18. místo, nicméně jako „twin“ jsou na světě stále nejvyšší.

Ačkoli je převažujícím náboženstvím v Malajsii islám (přibližně 60 %), poměrně hojně zastoupena jsou tu i další náboženství – buddhismus (20 %), křesťanství (10 %), hinduismus (5 %) a další5). Je to tedy neuvěřitelný kulturní mix.

Zabalili jsme si věci, vhodili klíče do poštovní schránky, a protože jsme měli ještě pár hodin do odletu letadla (tak co jsme asi Bětko udělali, co myslíš? 😊), vyrazili jsme Grabem ještě na sever do Batu Caves. Toto místo nejde přehlédnout, a tak můžete jako profíci poklepat řidiči taxíku na rameno a říct: „tedy nám zastavte, dojdeme to“. Obrovitánská zlatá socha Murunga nelze přehlédnout (pokud tedy zrovna nekoukáte do displeje mobilního telefonu). Hinduistických božstev v „nadživotní velikosti“ je tu hned několik stejně jako různých chrámů. Nejznámějším je Batu Caves Tample – chrámová jeskyně, ke které vedou prudké schody nahoru. Kdo by si zde rád zasportoval a prostý výšlap schodů by mu nestačil, může si s sebou nahoru vzít jeden z předem připravených kyblíků s cihlami, pískem či štěrkem. Možná, že by nebylo od věci zde uspořádat nějaký Spartan Race, říkala jsem si…

Cestou na letiště jsme využili hned několika dopravních prostředků (na Bali je to s hromadnou dopravou nijaké, a tak jsme chytili příležitost za pačesy) – jeli jsme vlakem, autobusem i metrem. Rychle napsat a poslat poslední pohledy a dát si latté s nějakou neobvyklou chutí nebo barvou (např. green tea latté, chai tea latté nebo matcha tea latté).

Jak jsme neměli Malajsii vůbec naplánovanou, tak další naše kroky byly již v plánu delší dobu. Již 13. 12. přiletěli na Bali Bětka s Frantou a čekají na nás ve vile i s moravskou slivovičkou další kamarádi, Terka a Jirka přiletí za dva dny po nás  – Vánoce a Silvestra6) nebudeme slavit sami!

—– THE END —–

P.S. Za to, že jsem tento příspěvek nakonec napsala, asi nevědomky vděčím Ladislavu Ziburovi, neboť čtouc jeho knihu, říkám si, že i mé duševní pochody a peripetie na cestách by s trochou štěstí mohly někoho potěšit a pobavit.

————————————————————————————————————————————–

1) „Odchylka“ je v mém podání chápána neutrálně. Čtenáři by se mohlo zdát, že by bylo v textu vhodnější použít slova „úchylka“, avšak zabarvení je již trochu negativní. Já osobně odchylky vnímám téměř vždy pozitivně, pokud neubližují někomu třetímu. Právě odchylky lidí dělají svět zajímavým a veselým místem, kde člověk (minimálně tedy já) chce žít.

2) Zdroj obrázku komára tygřího: https://www.pestworld.org/pest-guide/mosquitoes/asian-tiger-mosquitoes/

3) zdroj citace: http://www.modernilaska.cz/laska-v-indonesii-holku-vrat-do-setmeni-nebo-se-zen/

4) zdroj informací o pralese: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Národn%C3%AD_park_Taman_Negara/

5) zdroj dat o obyvatelstvu: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Malajsie/

6) 27. 12. doletěl ještě Jaromír s Káťou, Bětka s Frantou oslavili Silvestra v Česku

3 komentáře: „Snová Malajsie

  1. Ahoj Hani, to jsem si pěkně početla!! Píšeš čím dál zajímavěji. Držím palce do dalšího putování a už se těším i na Tvé vyprávění po návratu do naší české kotlinky. Napadá mě spousta dotazů, které mi jistě jako ostřílený cestovatel poutavě zodpovíš.
    Mějte se pěkně
    Hana K.

    1. Díky Haní, určitě se brzy po návratu sejdeme a povyprávíme, nepovažuji se za “ostřílenou” cestovatelku, ale mnohé snad zvládnu zodpovědět. 😉 Zítra jedeme na poslední výlet na Nusa Penida-Nusa Lembongan-Nusa Ceningan, tak snad to zvládneme v pohodě, když ne, budou zážitky 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *