…tak přísahám! Tak přísaháme!

Začnu rovnou od konce – kurz základní přípravy (dále KZP) ve Vyškově jsem dotáhla do zdárného konce. Poslední tři týdny byly ale jako na houpačce, hlavně emocionálně. Začalo pro mě být stále těžší a těžší udržet si dlouhodobě pozitivní veselou náladu, občas jsem propadla trudomyslnosti, ani Píseň proti trudomyslnosti nepomáhala. Na druhou stranu jsem se několikrát opravdu od srdce zasmála a mám pocit, že jsem i několik srdcí a myslí svou přítomností a aktivitami potěšila (samozřejmě ve vší slušnosti).

Ale vraťme se nyní na začátek 4. týdne, kdy naše prořídlé řady posílily o tři vojíny, kteří si KZP rozložili na 2x 3 týdny a nyní nastoupili na druhou část kurzu. Trochu jsem je litovala, protože po pondělním papírování naskočili v úterý do rozjetého vlaku – rozcvička, taktika, zrychlený přesun ze střelnice. Nebylo divu, že už ve středu ráno při rozcvičce jeden z nich dobrovolně ukončil. Upřímně? Ten zrychlený přesun byl náročný i pro mě.

Foto 1: Zásahy terče z útočné pušky s kolimátorem (vlevo), zásahy (moje nezalepené) ze samopalu (vpravo nahoře) a cvičné náboje (vpravo dole) z prvních střeleb

Uvědomila jsem si totiž, že tím slabším článkem jsem po odchodu vrstevníků aktuálně i já. Nejstarší jsem ale nakonec nebyla, o rok mě předběhnul jiný vojín. Ufff 😉 Když v civilním životě sportuji, jen málo kdy si sahám na úplné dno svých sil, nikdy nejedu na maximum a šetřím síly, ani nevím proč, ale zdá se mi to přirozené, šetřit ještě síly, kdyby jich bylo třeba. Ve Vyškově jsem se však svým limitům přibližovala poměrně často, přitom by stačilo se na minutku zastavit a tepovku snížit na 170, někdy jsem se totiž pohybovala na 210 a na to už fakt zvyklá nejsem. On si může člověk stokrát v hlavě říkat, to dáš, to vydržíš, tak alespoň k té ceduli a tam se podle rotmistra zastavíme (téměř vždy blafoval), počítáte do 100, podruhé do 100, ale ta nejistota, nemožnost časového ohraničení nekomfortu je podle mého názoru to nejhorší. Nikdy jsem nerodila, ale asi tak nějak se možná cítí rodičky – sakra hodně to bolí a vy nevíte, jak dlouho to ještě bude trvat!

Možná, že jsem udělala velkou chybu i v tom, že jsem se hodně soustředila na zvládnutí 2. a 3. týdne, no a na ten 4. jsem pak nebyla připravena. Na druhou stranu to byl co do programu parádní týden – překážková dráha (naše četa s přehledem porazila týmy 1. a 2. čety), taktika se střelbou (k zemi-vztyk, kryju-jdu-na místě, loupání, opona, šachovnice, klín atd.), maskování, jízda Tatrou, střelba z RPG a kulometu… a taky přišla konečně pořádná bouřka, takže ta taktika měla i kaluže a bahýnko 😊

Pátý týden se nesl v duchu přípravy na sdruženou zkoušku. Když jsem se v červenci chystala do Vyškova, zřejmě jsem se málo informovala, protože jsem naprosto netušila, že budeme mít nějakou jinou zkoušku než fyzické přezkoušení avizované KVV. Ale tak nevadí, však podle dědy jsem „věčným studentem“, a tak mi učení nemůže dělat potíže. Instruktoři nás navíc cepovali drobnými testíky (ideálně okolo osmé večer), které nás měly donutit se trochu učit. Více než na učebnách jsme ale byli venku.

Kromě ranních rozcviček (běh, běh a zase běh) opět taktika a střelby a hlavně – dráha bojovníka! Takový kratší překážkový závod se speciální výbavičkou (ochranná maska vč. tašky, malá polní, samopal a helma). Došlo i na lopatku a hloubení okopů. Musím uznat, že ta lopatka je vskutku univerzálním nástrojem. Díky své ostrosti se dá použít jako sekerka (ověřeno) nebo vražedný nástroj (nezkoušeno).

Foto 2: Věcné dary instruktorům předané na čtvrteční večeři (nutno vyřešit rébus)

No a ve středu to vypuklo, ráno jsme jeli na střelnici a absolvovali zde první čtyři části sdružené zkoušky – rozborka a sborka samopalu a pistole a činnosti s nimi na palebné čáře. S=splněno čtyřikrát, ale chybičky tam byly… holt od civilní střelecké se to trochu liší a jak jednou něco člověk do té hlavy vtluče, těžko se to přeučuje. Odpoledne nás čekal testík z dalších 7 okruhů. Ve čtvrtek ráno přezkoušení fyzické zdatnosti (holky sed-lehy 1 min a běh 12 minut, kluci navíc kliky 30s). Po obědě jsme „žádali o 2 dny řádné dovolené“, vystupovali ze tvaru a do 14s jsme měli zvládnout reagovat na povel „PLYN“. Večer jsme pak vyrazili do Vyškova nejen oslavit úspěšně složenou sdruženou zkoušku, ale hlavně jsme věděli, že je to poslední příležitost se vidět a pobavit v takto širokém kruhu. Přítomnost některých instruktorů, a hlavně pana kapitána nás potěšila.

No a pak tedy ještě jedna událost, ze které ne všichni měli radost – nácvik na slavnostní přísahu. Nakonec jsme absolvovali celkem pět zkoušek v průběhu čtyř dní. OMG, fakt se ten samopal pronese a vy jenom stojíte nebo pochodujete. Pozitivní na tom bylo, že jsme obdrželi barety. A světe div se, na rozdíl od čepičky s kšiltem mi baret celkem sluší 😉

Poslední týden KZP byl odstartován komplexním polním výcvikem. Vzít si vše potřebné, co není zakázáno, nebrat nic, co není povoleno. Samozřejmě velikost spacáku prostor ve velké polní pro další věci dosti limitovala. Spát venku v lese, to už se mi dlouho nepoštěstilo. Postavit přístřešek, rozdělat oheň, připravit večeři – s prstem v nose, řeklo by se.

Přišel však lijavec, mokré dřevo, rozmražené syrové kuře a do toho střídavě bojový a chemický poplach, takže buď obléct masku nebo běžet do okopu nebo obojí naráz a potmě, resp. za svitu červeného světla z čelovky. Nic s čím by si voják neporadil. Večer pak hlídka u ohně a v okopu. Usnula jsem dvakrát na hodinku, ale zvládla si během noci usušit u ohně mundúr… a teplý čaj, ten bude legendární. Když jsme se po přísaze loučili, jeden vojín mně vystřihnul poklonu „díky Tobě jsem přežil noc v lese“, to potěšilo.

Foto 3: Ingredience zamýšlené na večerní přípravu kuřete při komplexním polním výcviku (cibule, česnek a olej byly zabaveny)

Po návratu z komplexáku už se nic moc nedělo – nácvik na přísahu, výstupní lékařská prohlídka, vrácení vypůjčeného materiálu, balení věcí…

Jelikož si uvědomuju, že nebude možné předat zážitky a pocity tak, abyste si mohli vytvořit ucelený obrázek, proto doporučuji shlédnout pořad Provedu! Přijímač. Je to opravdu pravdivé a věrohodné, jen je to kurz pro profíky, takže netrvá 6, ale 12 týdnů.

No a co teď dál? Těžko říct, snad sepsat nějaký vědecký článek? 😉

Loučí se svobodnice Bednářová

POZÓÓÓR – ROZCHOD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *