Úvod

20. července 2019

Je sobota ráno, vlastně už skoro jedenáct dopoledne. Jsem v Ostravě v nákupním centru Karolina, v Costa Coffee si dávám střední americano bez mléka a snad i bez cukru (člověk nikdy neví, třeba ve Starbucks vždy cukrem překvapí), ale ani tu střední velikost bych do svého nápoje neřekla. Potřebuji nutně energii na poslední den festivalu Colours of Ostrava. Usedám do pohodlného křesla. Zítra se nechám vysadit před hlavní branou ve Vyškově. Tímto okamžikem mé veškeré jistoty a plány končí, vrhám se do naprosto nových (a pro mě neprobádaných) vod.

Dobrovolné vojenské cvičení – co mě to prý napadlo? Ptá se okolí po tom, co potřetí zopakuji, že se o legraci opravdu nejedná. Zmiňuji mé pohnutky (nejčastěji radost z fyzické aktivity, pohybu, nových poznatků o zbraních a střelivu a tzv. survival skills, touze naučit se více ctít autority, poslouchat a nediskutovat, mít argumentační munici pro vrstevníky s modrou (nebo žádnou) knížkou, když jim říkám „vojnu na vás“) a zároveň se zoufale snažím vybavit okamžik, kdy jsem se rozhodla jít na vojnu. Tím úplně prvním impulsem byl novinový článek jedné redaktorky, která se (prý) osobně zúčastnila v létě dobrovolného vojenského cvičení v délce šesti týdnů.

Zrovna jsme se vrátili po půl roce z Bali, diář skýtal prostor pro cokoli, tak jsem 10. srpna 2018 zašla do Dejvic na rekrutační středisko, podala přihlášku a čekala, až se mi ozvou z Jihlavy (tam totiž podle adresy trvalého bydliště spadám). Dlouho se nic nedělo, plány přibývaly, takže mi to vlastně ani nevadilo. Někdy koncem března nebo začátkem dubna jsem se však začala cítit odmítnutá. Pocit odmítnutí nemám ráda a prožívala jsem jej v osamění, o mých úmyslech jsem totiž řekla maximálně třem lidem (myslím, že i tento příspěvek mnohé překvapí). Zavolala jsem proto do Dejvic a tak trochu si posteskla, že nejenom, že se z Jihlavy od léta nikdo neozval, ale ani dovolat se mi na několik pokusů nepodařilo… a pak to šlo ráz na ráz – zdravotní prohlídky, cesta do Náměšti nad Oslavou, do Jihlavy, vojenská knížka, povolávací rozkaz, vlasy mám opět na kratší mikádo, koupila jsem si čelovku a svůj první nůž (rybička z dob skautingu se nepočítá), v mrazáku jsou jahodové a meruňkové knedlíky (to aby mi Kamil nestrádal) – odměnou mi byl nato náramek na iWatch. Balení věcí (jakých proboha, vždyť ani pořádně nevím, co vyfasuju?!).

Pocity začínají být smíšené, těšení je prokládáno obavami všemožného druhu. V průběhu posledního měsíce jsem zkoukla několik dílů seriálu M*A*S*H, Černé barony, Copak je to za vojáka a G. I. Jane. Tankový prapor už nestíhám, ale třeba se k němu v budoucnu připojím. Kdo ví, já už totiž sama nevím, co od sebe mohu čekat 😀

vojínka Hanka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *