Už máš/te letenky? a Už máš/te cestovní horečku?

Již dobré dva týdny, možná déle, rozhlašuji, že budu psát blog. A protože sliby se mají plnit (pro choleriky pak obzvláště ty, které si dali sami sobě), tak toto je úplně první příspěvek z cesty do JV Asie, konkrétně na Bali.

Až do včerejšího dne jsem nikdy nebyla za hranicemi Evropy (a že jsem si tu hranici memorovala v rámci vzdělávacího procesu nejednou)! Když jsme míjeli pohoří Kavkaz, věděla jsem, že jsem si svůj sen splnila. Vlastně si sny plním od té doby, co jsem se tak rozhodla. Jednoho dne cca před 3 lety jsem se naštvala sama na sebe a na sliby, které jsem si dávala. Asi to znáte všichni – „jednou až …, tak …“ a pak je posouvala „letos to nevyjde, ale příští rok už určitě…“. Od tohoto řekněme uvědomění se nebráním snad ničemu, na vše se těším a vím, že když člověk opravdu chce, všechno jde.

Zpět ale k naší cestě do JV Asie, která započala 11.10. a skončí pravděpodobně v dubnu příštího roku. Tedy započala již mnohem mnohem dříve, odjet na 6 měsíců pryč jde sice i ze dne na den, ale ani jeden z nás není sangvinik 😊

Kdo mě dobře zná, tak ví, že seznamy a plány jsou moje úchylka. Od určité doby říkám, že co si nezapíšu, to nevím, a tak z důvodu eliminace co možná největšího množství nepříjemností způsobených neznalostí a později nedostatkem času jsem si udělala TO DO LIST věcí, které bylo třeba (alespoň podle mě) do odjezdu stihnout. Ani nevím, kdy přesně jsem si odškrtnula první položku, ale škrtala a připisovala jsem každý den 😉 Často se mi vybavovala ta scénka z filmu Na samotě u lesa, akorát v našem podání to bylo „to máte mezinárodní očkovací průkaz, mezinárodní řidičský průkaz ženevský, mezinárodní řidičský průkaz vídeňský, pojištění cestovní, očkování, víza, léky, podklady pro roční zúčtování daní, průkaz zmocněnce na poštu, datová schránka, voličské průkazy…. a letenky“. Ty samozřejmě v první řadě, to byla ostatně nejčastější otázka, když jsme někomu sdělili náš záměr vypadnout pryč z Česka a vyčistit si hlavu na Bali. Druhá nejčastější otázka nebyla překvapivě o tom, zda máme sbaleno (asi už mě všichni znají a ví, že balím maximálně tak 1h před odletem, kdy většinou opravdu nemám čas se s nikým bavit 😊), ale věta „Už máš/te cestovní horečku?“. Proč se tomu tak vůbec říká? Nemyslím si, že jsem měla cestovní horečku (podle mě mám pomalé chápání, pravděpodobně mi dojde, že jsem pryč, až za pár dní), každopádně mírnou horečku jsem měla, ale ta byla způsobena nachlazením. To fakt člověk nevymyslí, ale z nemožných možností, které se nabízely, byla rýmička vcelku možná a na škále všech možných nepříjemností v podstatě zanedbatelná (což se tedy nedá říct o ztrátě hlasu, která mě v důsledku nachlazení postihla 2 dny před odletem). To nemůžete zvednout ani telefon, když chcete ověřit letenky 😊

V posledních týdnech jsme se snažili rozloučit s co možná největším počtem blízkých osob, ale zdaleka se nám to nepodařilo, tímto se omlouváme, bylo to sice v našich silách, ale časové možnosti to již nedovolily.

Blog se má ale psát zábavnou formou a bezprostředně, takže dost bylo vzpomínání…

Jak tedy probíhala naše cesta? Kdo si všimnul mého statusu na FB, tak ví, že jsem poptávala odvoz zavazadla z Vysočiny do Prahy. Ano ano, obava z toho, že na něco zapomeneme, byla. Je v podstatě vždy a často se i naplní, ale že zapomenu jedno ze dvou zavazadel, to mě ani ve snu nenapadlo, tomu se už nešlo než jenom smát 😊 Nakonec předávka mezi mámou a Kamčou proběhla na půli cesty, tedy v Jihlavě, ještě jsme se s přáteli rozloučili u pivka/grogu/mlíka, finálně sbalili a i krátký spánek proběhl. Ve čtyři ráno po probuzení byly v mobilu nalezeny zprávy a e-maily, které se nečetly zrovna dvakrát vesele. Z našeho letového itineráře Praha – Londýn (Airbus A320) / Londýn – Kuala Lumpur (Airbus A380) / Kuala Lumpur – Denpasar (Boeing 737) zůstal beze změny pouze první let, ostatní byly posunuty (a to o dost). Z původního času příletu čtvrtek 12.10. v 18.30 místního času se po přečtení stal pátek 13. (a to doslova), konkrétně pátek 13.10. v 15:30 místního času (který měl dále cca 60 minut zpoždění, takže nakonec 16:30). S touto informací se člověk ale vyrovná vcelku rychle, stávají se i horší věci. Cesta do Londýna proběhla v poklidu a na výbornou. Zatímco Kamča spal (nebo se o to alespoň pokoušel), já jsem pila peprmintový čaj a rozjímala nad uplynulým dnem, týdnem, měsícem, rokem, vztahem, vztahy, životem a životy jiných a životy budoucích a říkala jsem si, že tenhle trip bude super očista mozku i těla, škaredé slovo „priority“, které člověk nerad slyší, když je v kolečku pro křečka a žene se a žene, přestanou být škaredé a začnou se vyjasňovat. Pravdou je, že když už člověk nemá čas ani na to, říct si, co chce, musí se něco stát, protože jinak se nic nestane.

Jelikož jsme plánovali, že se v Londýně zdržíme pár dní po příletu, jednoduše jsme po příletu nabyli Oysters karty a vyrazili z letiště do centra. Jelikož jsem si osobně splnila 2 sny už během letu (1. letět se společností British Airways a 2. letět na letiště Heathrow – poslední ze čtyřlístku londýnských letišť, o kterých jsme se ve škole učili), byl teď na řadě Kamča, který udal směr Greenwich přes Tower. Přišlo mi to stylové, když letíme přes rovník (nultou rovnoběžku), podíváme se cestou také na nultý poledník…. jdu na západ a jdu na východ 😊 Ještě jsme si dali v Ye Grapes pivko s kamarádkou Zuzkou a svačinku u Preta (miluju jejich saláty!!!, těším se, až bude Pret v Praze), Paul a Boulvard budou mít kamaráda 😊

Když bych teď napsala, že jsme následující let nestihli, asi byste tomu nevěřili, takže nebudu kecat, stihli, a ještě s předstihem. Jak stále říkám – jednou je člověk varován, po druhé již není omluvy – na letiště jsme jeli s předstihem, a tak jsme stihli poslat i první pohledy (5 šťastlivců snad brzy pohled najde ve schránce a nebude se opakovat zkušenost z Ibizy, kdy pohledy nedorazily ani po 5 měsících).

Jelikož jsem nikdy neletěla mimo Evropu, také jsem nikdy neletěla velkým letadlem, notabene dvoupatrovým Airbusem A380. To je přátelé úplně jinej level. Letadlo je fakt fakt hodně velký (tedy už jenom to patro, kde jsme se pohybovali my). Jediné nepohodlné je to, že když se letí dlouho, musíte pořád obtěžovat souseda, co sedí v uličce, když se vám chce na záchod (občas je nutné ho i vzbudit), ale dá se to i vychytat, třeba když se vzbudíte a soused nikde, využijete situace 😊 Pro geografy/mapičkáře je obzvláště úžasná možnost sledovat průběh celého letu na obrazovce před sebou. Jak vysoko letíte, jakou rychlostí, kolik je venku stupňů, kde je zrovna noc a kde den, přes co letíme, kolik máme km a času za sebou a kolik před sebou a pak časová pásma. S časovými pásmy mám drobný problém. Nevím totiž, jak si pamatovat, kdy jsem naposledy spala. Vím sice, jak dlouho, ale kdy to bylo už ne, protože se do toho pletou časové posuny – je to fakt mazec! Jo a ještě mapičky obsahovaly jednu zajímavou informaci, a to jak vzdálené je nejbližší město a jak daleko a jakým směrem je Mekka. To mi také neustále připomíná, že letíme do zemí, kde jsou v naprosté většině právě muslimové. Je to zřejmé na každém kroku, nicméně mě to vůbec neznepokojuje. Pravda, občas se zarazíte, že druhou věcí ve skříni na hotelu je hned po županu modlitební kobereček, a že místo ranního zvuku tramvají nebo zvonů kostela slyšíte ranní modlitby, a že ženy chodí naprosto běžně zahalené, ale to je právě důvod, proč má člověk cestovat. Poznávat nové (kultury, lidi, zvyky, jídla, …) a zbavit se obav a předsudků.

Během téměř 13 hodin dlouhého letu + 7 hodin časového posunu jsme měli dvě úžasná a chutná teplá jídla, dvakrát spánek 4 a 2 hodiny a já jsem zjistila, že existuje starší verze Karlíka a továrny na čokoládu, konkrétně z roku 1971, a tak jsem se koukala na Umpa Lumpy a začala si pohrávat s myšlenkou, že možná tak vzniknul název města Kuala Lumpur 😊 Koukat z okýnka se bohužel nedalo, byli jsme přesně nad křídlem a měli jsme přikázáno mít stažená okénka, ale přes Himaláje jsme stejně neletěli, takže to nevadilo.

Během letu jsme se pomalu ale jistě začali těšit do hotelu (Royal Spa Hotel, Seremban****). Původně jsme totiž měli být na přestupu 9h, ale jelikož se přestup prodloužil na 17h, byl nám poskytnut hotel a snídaně. Nebudu lhát, byl to luxus, o čemž jsem již referovala na FB, takže závěrem mohu dodat pouze toto – stihli jsme snídani i letadlo (pokud nechápete, nechte si vyprávět naši cestu do Skotska s Bětkou) 😊 Ono nám ani zaspání moc nehrozilo, v 7:45 zazvonil telefon, aby se na recepci ujistili, že nezaspíme 😊

Cesta z Kuala Lumpur na Bali už byla „piece of cake“, sice došlo na poslední chvíli ke změně gate (z G10 na H8) a letadlo mělo kvůli pozdnímu příletu ze Singapuru zpoždění, ale to už jsou jenom takové detaily. Dokoukala jsem film Bandslam (vcelku pěkný počin) a při vínku a poslechu nového alba Rogera Waterse jsem začala sepisovat poznámky do souvislého textu.

Po příletu na letiště v Denpasaru na nás čekal řidič. Měla jsem už z Česka z FB stránky Češi a Slováci na Bali doporučení na anglicky mluvícího řidiče, kterého jsme ráno kontaktovali a domluvili si odvoz do hotelu. Místo něj nakonec přijel jeho kamarád, velmi ochotný mladý muž. Od této chvíle jsme zase vstřebali temnou stránku turismu, ale to už tak bývá, když jste poprvé v cizí zemi, první den a ještě přesně nevíte, co je ok a co ne. Podařilo se nám (byť na doporučení řidiče) koupit předražené datové simkarty, pak nás řidič zatáhl snad do nejdražší restaurace na pláži (opravdu jsme za 1.000.000 rupií nepovečeřeli) a pak nás odvezl do hotelu v Seminyaku. Sám o sobě řidič drahý nebyl, na ceně jsme se domluvili, ale pravděpodobně tu funguje princip osobního doporučení v rámci všech služeb pro turisty, takže proto ty ceny (jsou s odměnou za zprostředkování). Ubytování se hledalo těžce, ale nakonec se podařilo, nicméně fotkám na Bookingu zdaleka neodpovídalo, a když přestala téct voda na jediné sdílené sociálce na patře, Kamča zavelel, že se stěhujeme jinam. Nastal večerní přesun z hotelu do hotelu za pomocí Uberu (i zde bylo nutné smlouvat, řidič řekl, že nemá kreditní kartu a že chce cash a rovnou navrhnul 4,5 krát vyšší cenu, než Uber ukazoval, usmlouvali jsme to na polovinu, tedy za 35.000= 50 Kč). Však my se to brzy naučíme, je to škola, za kterou jsme neuvěřitelně vděční.

A ten nový hotel? Jako fakt wau, má bazén, snídani, klimatizaci, je čistý a voda nám teče z kohoutku, na který Kamča hned zapojil vodní filtr, co jsme si přivezli s sebou! Super zakončení náročného dne :-*

Brzy zase na čtenou! #fotkynajdetevefotogalerii

Hanka

Víte, že…

Terminál 4 na Heathrow byl slavnostně otevřen 1. dubna 1986 Princem Charlesem a princeznou Dianou? Já už na to asi nikdy nezapomenu, protože u security control je taková pamětní destička, kterou jsem si vyfotila a hned pak na žádost musela fotografii vymazat.

Tah Terik je čaj s mlékem, který se pije v Malajsii, Singapuru, Indonésii a Bruneji? Je moc dobrý a už teď vím, že ho vypiji víc než jeden šálek.

Ngurah Rai je národním hrdinou, který velel jednotkám na Bali v boji proti Nizozemsku za nezávislost? Podle něj je pojmenováno mezinárodní letiště v Denpasaru.

K zamyšlení…

Profese kadeřníka/kadeřnice v islámských zemí – jak moc lukrativní džob to je? Jak moc dbají ženy o své účesy, když je na veřejnosti neukazují?

4 komentáře: „Už máš/te letenky? a Už máš/te cestovní horečku?

  1. Hani, super napsané, jsi fakt velmi dobra blogerka! Radost číst 😉
    Jinak mám postřeh co se týká těch kadeřníků… Ženy tam sice chodí málo, zato chlapi tam jsou pečení vaření, mladí muslimové dost dbaji o svůj zevnějšek a neptej se jak to vím 😛

    1. No to bych samozřejmě neudělala, neb vím, jak funguje karma 🙂 Přesně to se mi stává, jakmile řeknu, že se mi něco nestalo a ani se stát nemůže, ejhle, brzy se toto rouhání (záleží na tom, kdo v co věří) vyplní…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *