Z jihu přes Ubud a severovýchod Bali až na ostrovy Gili – zamyšlení

Tak takovou cestu jsme urazili od posledního příspěvku. Užívajíc aplikaci Swarm, naše check-iny pomalu kolonizují mapu ostrova Bali 😊 Pobyt na jihu byl oproti Semyniaku a Jakartě velmi poklidný a relaxační. Konečně jsme se vykoupali v moři, vlny nebyly už tak velké, i když stále byly. Ubytování jsme měli konečně mimo hotel. Homestay (obhospodařuje většinou nějaká rodina) a Guesthouse (spíš takový typ hostelu) najdete na každém kroku, Booking.com je takových nabídek plný. Nabídka ubytování je v podstatě nejpohodlnější způsob obživy v turismu – lidi přespí a za to vám zaplatí. Často bývá v ceně ubytování i snídaně a každodenní úklid pokoje (čekají, až odejdete a hned vyrazí uklízet, takže když přijdete zpět z výletu, postel je krásně ustlaná a na ní jsou položeny čisté ručníky). Často se však pozastavuji nad tím, jak se tu cení (necení) lidská práce. Drahé jsou logicky služby, kde potřebujete nějakou počáteční investici (dělá méně lidí), levné jsou ty služby, kde potřebujete pouze sebe samotného (může dělat každý). V Evropě ale víme, že když si pozveme malíře, nebo dáme auto do servisu, nebo jdeme ke kadeřnici, tak nejdražší je právě ta práce.

Postupně se učím rozlišovat, komu dáváme přivydělat. Jestli někomu, kdo to potřebuje (poznáte ze vděku, překvapení a toho, že si často neřeknou o nějakou zarážející cenu), nebo někomu, kdo na turistech rýžuje (zde je většinou obrovský potenciál pro smlouvání). Například na vrcholu hory Lempuyang (1058 m n.m.) prodává jedna paní vynikající polévku Bakso Ayam za 20k (cca 30 Kč), každý den chodí po brutálně dlouhých a strmých schodech nahoru, v pase nese dvouletého syna a na hlavě koš se vším potřebným. To je podle mě člověk, který si zaslouží patřičné finanční ohodnocení. Naopak v Semyniaku jsme potkali prodejce, který nám nabízel obyčejné sandály (nekožené) za 700k (něco přes 1000 Kč), daly se koupit za 200k a podle mě klidně i za 50k – to jsou prodejci, kteří si řeknou klidně i desetinásobek a přitom pouze postávají v obchodě a čekají. Podobně jako pavouci uprostřed své sítě. Pravda, asi platí nájem, ale i tak.

To samé ohledně dopravy – při sestupu hory Lempuyang jsme bohužel sešli z cesty a došli do druhého údolí, takže ke skútru jsme to měli asi 8 km a to z kopce, po rovince a do brutálního kopce. Jelikož se blížil déšť a také soumrak, věděli jsme, že taxík je nevyhnutelný, ale kde ho sehnat? Kolem běhaly pouze slepice s kuřaty, přes ulici polehávaly krávy a nikde nikdo. A hle, na skútru za námi přijela paní, která lámanou angličtinou zjistila, co a jak a hned že řekne muži a ten nás ke skútru přiveze. Tohle je prostě naprosto super podnikavost – žena vyběhne z domku a zajistí přivýdělek, i když bydlí daleko od turistického centra – vydělali si 100k (určitě bychom mohli smlouvat, ale proč?). Peníze šly do správných rukou místním lidem z hor. Naopak týpkům, kteří sedí na ulici v Ubudu s cedulí TAXI a celý den říkají kolemjdoucím TAXI, TAXI bych nedala ani korunu. Kde je vidět snaha vydělat si? Postáváním na ulici a voláním po turistech? Podle toho jsou i ceny těchto TAXI – když už někdo řekne YES, napálí mu raketu, protože přece kšeftů moc není, že? Nebo jsme ve stejném místě několikrát potkali paní, co seděla na chodníku a kojila dítě a natahovala ruku. Proč? Z pohodlnosti, ne z nouze – v místě, kde je turistů habaděj, a tedy i nabídek práce mnoho, žebrotu a citové vydírání opravdu nelze podporovat.

Tohle jsou příklady negativních dopadů cestovního ruchu. Častokrát si vzpomenu na přednášky z geografie cestovního ruchu o životním cyklu destinace, o turistické pasti a podobně – díky paní doktorce Daně Fialové z PřF UK a dr. Jiřímu Šípovi už rozumím, co je to explorer a nasycení destinace a je mi smutno při pomyšlení, jak to tu bude vypadat za pár desítek let ☹

Třeba teď, když jsme na malinkatém ostrově Gili Air kousek od většího ostrova Lombok, koukáme na lombockou pláž, na které stojí jeřáb a staví několikapatrový betonový hotel – naprosto nezapadající mezi zeleň a hyzdící výhled. Peníze holt vládnou ☹ Můžete číst stále dokola, ať turisté ctí tradice a oblékají se s ohledem na místní, ale i tak potkáte slečnu, která pojede na kole pouze ve vrchním dílu plavek nebo jinou, která se u vodopádů fotí nahoře bez – na fotkách super, ne? To bude na Instagramu lajků! Ale třeba na ostrovech Gili jsou mešity, mnozí zde chodí zahalení a myslím, že alespoň trochu by se místní kultura ctít měla, pokud to stejné pak vyžadujeme u nás v Evropě.

Zhruba před měsícem před naším odjezdem jsme se přidali do FB skupiny Češi a Slováci na Bali – je to super skupina, která sdružuje turisty, kteří už na Bali byli, kteří na Bali plánují jet a také ty, kteří na Bali žijí dlouhodobě či trvale (expati). Z příspěvků jsou patrné rozdíly mezi oběma skupinami – mnohdy naivní představy turistů, kteří mají 3 týdny na to procestovat celý ostrov a často i dost velký budget, vs. expati, kteří už ví, co a jak, často zde rozjeli svoje podnikání (lokální nebo ve spolupráci s Českem), anebo pracují na dálku jako digitální nomádi. Oni ví, že život zde není zase takový ráj, jak by si člověk mohl podle katalogů cestovních kanceláří nebo některých blogerů myslet. Rozjet zde své podnikání není rozhodně žádný med, takže pokud si někdo stěžuje na podmínky, které mají čeští podnikatelé a živnostníci, zkuste si jako běloch rozjet byznys například na Bali! Je zajímavé tyto dva tábory pozorovat. Často se mi vybavuje spartanský slogan „pochopíš až v cíli“ – dokud tu člověk fyzicky není, dokud nepozná místní lidi, dokud má peněženku plnou a bankovní účet není prázdný, nepochopí. Nevím ani, jestli během našeho pobytu pochopíme my.

Ať už jsou ale životní podmínky jakékoli, ta pohoda, která z místních lidí číší (hlavně z těch hinduistických), ta je neskutečná. To, že se nestřídají roční období, tedy ano, půl roku je víc sucho a půl roku víc prší, ale při konstantních teplotách okolo 28°C, má za následek, že se lidé nemusí tolik strachovat, co budou jíst, až napadne sníh a bude zima, čím budou topit, kam složí hlavu… prostě spát se dá pod jakýmkoli přístřeškem, k jídlu stačí vyjet na moře pro nějakou rybu, nebo mít políčko s rýží. Ovoce roste celoročně – pokud už odrostla papaya, jsou tu ananasy, manga, jackfruity, dragon fruit, melouny, prostě furt něco. Všudypřítomné slepice volně pobíhají a na sebe stačí mít jedny žabky, kraťasy a tričko, nebo sarung a je to. Žádné zimní bundy, zimní kozačky, dětem na každou zimu vždy nové (nebo obnošené), protože od loni povyrostly… Jenom si představte, kolik byste ročně ušetřily za plyn/dřevo nebo uhlí, kdybyste nemuseli topit? Kolik byste ženy a dívky ušetřily za boty, když by vám stačily žabky? Kolik za kosmetiku, když je tu taková vlhkost vzduchu, že nemá smysl se ani pokoušet o to, se malovat?

Co mě ale mrzí je, že většina místních lidí se nejspíše nikdy nepodívá do světa, nikam nepoletí (i když letecké společnosti – alespoň u prodejce Tiket.com jsem se s tím setkala – nabízejí letenky na splátky), nepoznají, jaké je to lyžovat v Alpách, jaké je to, když se střídají 4 roční období, zkrátka že ze západní vyspělé kultury poznají pouze to, co vidí u turistů. Právě proto je ale důležité, aby turisté reprezentovali západní kulturu v dobrém světle. A také aby zkušenosti, které mají, předávali místním, aby se autenticita indonéských ostrovů uchovala co nejdéle – např. v oblasti nakládání s odpady a možnosti jejich recyklace, v oblasti udržitelnosti rozvoje, výstavby a zachování rázu krajiny, udržování zvyků a kultury a eliminace zavádění nepůvodních věcí a jídel jen a pouze kvůli turistům. Vím, je super si dát na Bali pizzu, tortilly nebo spaghetti (taky jsme si dali), ale je to nezbytně nutné?

No tak tohle se mi teď hodí hlavou… mám samozřejmě mraky zážitků, ale nějak ve mně víc rezonuje strach z toho, co zde bude za pár let, než to, že jsem viděla opičky v Monkey Forest v Ubudu, opalovala se na pláži nebo krmila rybičky v Tirta Gangga – vše bylo samozřejmě perfektní! (viz fotogalerie). O tom, co se nám líbilo zatím nejvíc, vám napíšu v příštím příspěvku.

Hanka

8 komentářů: „Z jihu přes Ubud a severovýchod Bali až na ostrovy Gili – zamyšlení

  1. NEMOHL jsem se DOČKAT NOVÉHO ČLÁNKU a ČEKÁNÍ se vyplatilo;) fotky parádní…
    AŤ se DAŘÍ Haničko

  2. Ahoj hanko,
    píšeš moc zajímavě, můžeš po návratu vydat knihu 🙂
    Nyní jsem hlavně čakala, jestli se ozveš, zda se nepohybujete někde v blízkosti hrozící sopky. Když jsem ve zprávách zaslechla, že evakuují stovky lidí, měla jsem obavu, zda se to netýká i Vás. Ale vidím, že jste v bezpečné vzdálenosti, tak se opatrujte a budu se těšit na Tvé další zprávy i úvahy z cesty!
    Hana

    1. Haní, děkuji 😉 No jak bych to řekla, pohybujeme se v bezpečné blízkosti sopky. Zprávy nás děsí, ale jenom když si je po hezkém dni přečteme. Takže neboj, jsme v pořádku!

  3. Hanko, krasne napsane, popisujes mne blizke vnimani cestovani. A clanek o sopce taky super. ja blogy moc nectu, ale jsem rada, ze ted nahodou ano, potesil me 🙂 A priznavam, jista motivace tu je… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *