Za volbami do Jakarty

Uznávám, jsem velká ostuda. Koncept tohoto příspěvku mám uložený přes týden, ale ne a ne se k němu dostat a jednotlivé body rozepsat. Dost možná je to tím, že jsem se v prvních příspěvcích hodně rozepsala, a představa, že teď si sednu před monitor a budu 3 hodiny (ed. poznámka – kéž by 3 hodiny) klovat do klávesnice a myšovat, byla zavržena už v zárodku.

Třeba by prospělo příspěvky zkrátit, podobný požadavek již byl vznesen mou sestrou, matkou od půlroční holčičky (dala bych sem fotku, abyste viděli, jak je roztomilá, ale sdílení neteře je bohužel tabu, matka řekla). Já bych příspěvky ráda zkrátila, věřte, že když píšu první řádky, vždy si myslím, že ani nemám, co napsat (možná to tak i je), ale vždycky to skončí nějakým elaborátem 🙂

Naposledy jsem psala o Semyniaku, kde jsme strávili první týden našeho pobytu, a to v příjemném hotelovém pokoji. Nejsem zrovna příznivcem hotelů a turisticky vytížených destinací, ale musím říct, že když se člověk nepolíbený exotickými kraji ocitne najednou v JV Asii, je dobré ten kulturní šok vstřebávat postupně, pomaličku se adaptovat a rozkoukávat. Samozřejmě, že kdybychom tu byli pouze na 3 týdny (mimochodem 3 týdny to bude zítra, neb jsme odlétali z Prahy 11.10. ráno), zběsile bychom poletovali po ostrově na západ, do středu, na jih, na východ, na ostrovy, do kopců, na pole, do moře… Všechno ale bude, samozřejmě, jenom krapet pomalejším tempem, což mi (světe div se) začíná i vyhovovat.

Z hotelového pokoje nás vyzvedl řidič, který jel primárně pro naše zavazadla (Bali Store Luggage, Sanur), ale domluvili jsme se s ním, že nás hodí cestou na letiště. To je první důležitý poznatek, o který bych se ráda podělila se všemi, kteří by snad v budoucnu cestovali na Bali. OPRAVDU nemá smysl s sebou brát víc než větší příruční zavazadlo. Špatně se pak přepravuje z místa A na místo B, v podstatě zde není nic moc potřeba a co bude chybět, dá se v pohodě dokoupit. Jenže pravdou je, že i když tohle píšou různí lidé na různých webovkách a blozích pořád dokola, stejně neuvěříte, dokud tu nebudete. Pořád člověka napadá „…a co když to a to“ nebo „to určitě píše nějakej hippík“, pak začnete přemýšlet o nezodpovědnosti, lehkovážnosti,… Zkrátka si nikdo nedovede představit, že by cestoval s objemem zavazadla, které si bere na víkend k rodičům/prarodičům/příteli/kamarádce.

Navíc žít a cestovat s „ajťákem“ (programátoři prominou, ale je to nejjednodušší označení této specifické avšak široké skupiny lidí kolem kompjútrů) znamená, že si člověk bere milion kabelů a nabíječek (a rovnou všechno dvakrát, jistota je jistota), rozdvojky, rozbočky, repráky (dobrý zvuk je třeba), ovladače (Apple TV a Netflix nesmí chybět), notebooky (jeden mám prosím taky, z toho teď píšu)… Prostě tohle všechno (a mnohem více) vidět na skenu na letišti, asi nás taky nechám jít, protože tohle ani nechcete, aby někdo před vámi vybaloval 😀 Aby ale nedošlo k mýlce, na půlrok je toto vybavení třeba, pakliže máte pracovat, a tedy se i udržovat v perfektním duševním stavu (navíc Popelka na Vánoce nesmí chybět)!

Na letišti jsme byli opět s předstihem 3h před odletem – paráda 🙂 Zde vznikla myšlenka na vznik nové záložky na tomto blogu s názvem „letadla a letiště“. Každý člověk má nějakou obsesi (někdo se fotí s televizními věžemi nebo výškovými budovami, někdo s vlaky, někdo je ujetej na svíčkovou, někdo miluje sníh a zimu, někdo zase jídlo – dost lidí má i obsesí více), novou záložku berte proto jako můj přehled kompulzí 🙂 Miluji létat na nová letiště a s novými (dosud nevyzkoušenými) leteckými společnostmi (letadla samotná mě zase tak moc netankujou – jsem prostě holka – ale třeba Airbus A380 byl fajn). Let z Denpasaru do Jakarty byl a to krásnější, neb šlo o náš první vnitrostátní přelet.

Na vnitrostátním letu zde v Indonésii bylo hned několik pozoruhodností: 1. bylo v podstatě poloprázdné/poloplné letadlo, 2. lidé běžně používají krabice jako zavazadla, 3. na security check je vůbec nezajímají tekutiny (to bylo vtipné, protože jsem se na poslední chvíli snažila otevřít a vypít natlakovanou plechovku energiťáku, abych ve chvíli, kdy jsem polila zem i sebe, páč byla plechovka natlakovaná, zjistila, že s tím mohu jít v pohodě i do letadla), 4. v letadle byla hustá mlha, že by se dala krájet 🙂 (hodíme to na FB, abyste viděli). Jinak let byl v pohodě a překročili jsme opět časové pásmo o 1h – tentokrát nazpět.

Asi už jsem psala o Grabu (takový místní Uber, neplatí se kartou, ale hotovostí a zákazník ví dopředu přesně do koruny, kolik zaplatí). Nevýhodou ale je, že Grab vás nemůže vyzvednout všude. To zjistíte třeba na letišti, když vám hned několik řidičů přijme a hned vzápětí zruší cestu. Nakonec jsme se ale přesunuli od terminálu na nedaleké parkoviště a už to šlo 🙂

V Jakartě bylo opravdu vedro (ne, tohle není provokace, když doma už sněží, vzpomeňte si na léto, kolikrát jste si stěžovali, jaké je vedro a kdy už to skončí). Přes třicet stupňů v zástavbě opravdu nemá nikdo rád, v Indonésii to navíc není pouze teplo, ale zejména vlhkost vzduchu. Byl jste někdo v pražské ZOO v Indonéské džungli? Tak asi víte 🙂 Jak mám ráda ta NEJ – tak jsme byli během našeho pobytu v Jakartě nejblíže od rovníku (přelet přes rovník nepočítám) – pouhých 6° j.š. 🙂

Ubytováni jsme byli v hotelu asi 15 minut chůze od ambasády=volební místnosti. Hotel Ibis je sice zárukou jakéhosi standardu, nicméně ne Hotel Ibis s přívlastkem BUDGET 🙂 Ale co už, byli jsme ubytováni kousek od centra, takže nevadilo ani to, že náš pokoj byl v přízemí, a tedy bez oken 😀 😀 😀 Na dvě noci se to vydržet dalo.

Ihned po ubytování jsme společně s potřebnými doklady zamířili k volebním urnám, abychom splnili naši občanskou povinnost, resp. využili našeho práva ovlivnit složení dolní komory parlamentu. A zase splněný sen – volit na voličský průkaz v zahraničí (volit na voličský průkaz v Česku už mám splněno) a jako bonus jsme díky časovému předstihu 5h volili v čase, kdy u nás ještě nebyly otevřeny volební místnosti. Takže zde se zejména zaradovala ta dětská soutěživá stránka mé osobnosti „první, první, první – heč“ 😉

Poprvé v životě jsem se taky cítila nesvá, když jsem měla na sobě kraťasy a tričko. Všimla jsem si toho už na letišti a v centru se mi to potvrdilo – ostrov Jáva je daleko více muslimský než Bali. Ve chvíli, kdy se začnete cítit divně, začnete se koukat kolem sebe. V tu chvíli zjistíte, že nevidíte žádnou ženu ani muže, kterým by byly vidět nohy, navíc ani to obtažené tričko s krátkým rukávem nebylo to pravé ořechové. Když jsem zagooglila, tak jsem zjistila, že bych neměla mít oblečeného nic, co by ukazovala moji siluetu (super, v batohu jsem měli jediné dlouhé kalhoty – elasťáky, triko s dlouhým rukávem jsem si s sebou nebrala, o mikině nemluvě). Po zbytek našeho pobytu jsem tedy chodila v elesťákách a trochu volnějším tričku, cítila jsem se o trochu lépe, ale žádná hitparáda. Podivovali jsme se ale nad tím, jak mohou nosit všichni oblečení, jako kdyby bylo o 10 stupňů méně, pro nás by to znamenalo úpal (pozn. další týden na Bali jsme to pochopili – lidé zde nechodí pěšky, ale většinou jezdí na skútru nebo v klimatizovaném autě, navíc na skútru chrání oblečení před opálením/spálením, protivítr pak ochlazuje oblečené tělo).

Po odvolení a večeři ve warungu na ulici (nějaké nudle z kozím masem a pálivý salát – smrkala jsem ještě dlouho) jsme trochu prošli okolí – náměstí Merdeka (Medan/Lapangan Merdeka) a památník osvobození (Monument Nasional), zde se s námi fotili POLISI (říkáme jim poliši). Jako bílí si na prosbu o fotku pomalu začínáme zvykat 😉

Druhý den po pracovní snídani ve Starbucks jsme se vydali na další výlet. V samotné Jakartě toho zase tolik k vidění není, vlastně všichni místní, kterým jsme na Bali říkali, že letíme do Jakarty na víkend, se ptali „Proč?“ a k tomu vždycky nasadili znechucený výraz a dodali, že je tam děsná doprava (nechápali jsme – jak děsná doprava?!? to si tu říkáme už od příjezdu!). Jenže jsme nevěděli, že existuje i něco horšího 🙂

Pomineme-li jako zajímavost to, že Jakarta je jedno z největších měst světa, tak toho opravdu v Jakartě v porovnání například s Bali, moc není. O konkrétním umístění Jakarty v žebříčku nechci spekulovat, viděla jsem umístění na 2. místě, na 18., ale i na 28. – to byl ale příspěvek The Telegraph, kde byl Londýn na 27. pozici). Jednotlivé statistiky se liší podle toho, co je ještě považováno za město a co ne, podle mě jsou nejlepší statistiky ty, které počítají i zázemí těchto měst, protože chtě nechtě, k jádrům měst patří i jejich periférie, tedy v případě Jakarty slumy na okrajích, které byly patrné už z letadla a jsou urbanisticky srostlá, takže nevidíte, že by někde končila periférie a začínalo „město Jakarta“.

Pokud vás nezaujmou maličkosti, jako třeba že eskalátory jezdí v nákupních centrech opačně (vlevo nastupujete, vpravo vystupujete), pak bude při návštěvě Jakarty jedním ze silnějších zážitků návštěva mešity Istiqlal. Je to největší mešita v JV Asii a vejde se do ní až 120 tisíc věřících. Byla postavena zřejmě jako konkurenční stavba již stojící katedrále (viz foto), kterou nejdete přes ulici (z historie mešity znám ale pouze data, takže to o té konkurenci je pouhá spekulace). Každopádně je možné vyfotit si mešitu zároveň s kostelem, takže můžete mít selfíčko 2v1 🙂

Cestou z mešity jsme se rozhodli využít služby modrého tuk tuk (viz obrázek). Musíme konstatovat, že to byla náročná zkušenost. Za prvé řidiči nemluví anglicky (musím poznamenat, že v Jakartě mluví anglicky daleko méně lidí než na Bali), za druhé nepoužívají navigaci v mobilu a za třetí si moc nenechají poradit. Problém je, že z důvodu neznalosti angličtiny se chytají jakéhokoli slova, kterému rozumí. V našem případě to bylo dvousloví „Ibis Hotel“ – nevěřili byste, kolik Ibis hotelů může být na ploše 4 km2 – my už to víme – jsou tam přesně tři. K tomu můžeme započítat i všechny další hotely, které nám cestou nabízel jako alternativu (chtěl se nás zbavit) 🙂 Byli jsme rádi, když jsme vylezli ven před náš hotel. Úsměvné bylo, že po nás řidič chtěl pak zaplatit víc, prej „bylo to delší“ 🙂

Když jsme večer dorazili do našeho hotelového pokoje bez oken a vybavili se dostatečným množstvím potravy (bagety a pití), jali jsme se sledovat průběžné výsledky voleb LIVE. Ještěže jsme to snědli rychle, protože postupně nás přecházela chuť k jídlu 🙁 Výsledek všichni znáte, ale musím uznat, že i my jsme posouvali procenta TOP 09 očima a i u nás byla radost za 6, resp. 7 „ukradených“ mandátů na poslední chvíli. Zároveň tu veřejně prohlašujeme, že my jsme hnutí ANO nevolili, ani SPD a KSČM, ale oba subjekty, které jsme volili, byly velice úspěšné a do sněmovny se s přehledem dostaly 😉 S vědomím, jak to vypadalo na začátku sčítání hlasů a jak to nakonec dopadlo, se nám usínalo vcelku dobře.

Ráno jsme posnídali donuty a horký nápoj a Grabem jsme se přemístili ke hřbitovu 🙂 Podotýkám, že snídaně byla vynikající a nám bylo víc než dobře 🙂 Důvodem návštěvy hřbitova byla kompulze další mé obsese – poznávání hřbitovů. Jednou ve škole (vysoké) nám říkali, že pokud chceme dané místo skutečně poznat a pochopit, musíme zajít do hospody, na hřbitov a do kostela. V mešitě už jsme byli, hospody tady nemají, takže nám už chyběl jenom ten hřbitov. Někomu to možná přijde morbidní, ale byla to zajímavá procházka. Jednalo se o veřejný (public) hřbitov, v levé polovině hřbitova byli pohřbeni muslimové, v pravé pak křesťani. Byly vidět rozdíly ve způsobu pohřbívání, v honosnosti, v textech na  pomnících apod. Správci hřbitova tam nejspíše bydleli, jeden choval slepice (křesťanská část), druhý sušil prádlo (muslimská část). Celý hřbitov byl rozdělen dlouhou hlavní silničkou táhnoucí se od jedné brány ke druhé. K našemu úžasu po ní jezdily skútry a občas i nějaké to auto. Venku bylo sice pod mrakem, ale měli jsme pocit, že pokud rychle neutečeme, můžeme si začít z fleku hledat volnej flek 🙂

Cestování s geografkou má své výhody, ale i úskalí. Nemusíte se bát, že dovolená bude nudná, protože vždy se najde něco zajímavého v okolí, na druhou stranu ne vždy to může být zajímavé i pro vás 🙂 Tak bych ve zkratce shrnula naši zhruba pětikilometrovou pěší cestu ze hřbitova. Zajímavé mi totiž přijde nejen poznání centra, ale i bočních uliček, tam, kde žijí místní, vidíte, jak funguje odpadové hospodářství, co a jak jí, uvidíte menší mešitky,… Přiznávám, cesta to byla úmorná, hlučná, zaprášená a ne vždy voňavá, ale byla jsem uspokojena. Dokonce i mladý kokos jsem měla odvahu si zde koupit.

A pak jsme jeli Grabem na letiště a letadlem zpět na Bali a s řidičem a zavazadly na ubytko do Pandawa Beach Homestay, kde budeme až do 6. listopadu. O tom ale až příště!

Hanka (alias Hannelka)

P.S. Omlouvám se sestřičko, krátce psát prostě neumím 🙁

Slovníček

bukit – kopec

bunga – květiny

jalan (Jl.) – ulice

lahir – narozen

pantai – pláž

pesawat – letadlo

sate – kuřecí maso na špejli

soto – polévka (např. soto ayam – kuřecí polévka)

wafat – zemřel

Zajímavosti

Chodci jsou v Indonésii vidět zřídkakdy, většinou jsou chodci pouze turisté a místní nechápou, proč bílí(=bohatí) chodí pěšky, když mohou jet autem nebo na motorce. Přechody pro chodce jsou tu proto někdy jenom na oko – někdy vedou sice na druhou stranu silnice, ale tam není chodník, jindy je přes přechod postavený betonový půl metru vysoký obrubník, takže v půlce přechodu to máte i s překážkou.

Miluju Chai Tea Latte, u nás ve Starbucks ho mají, bohužel tady ne, a tak mi Kamča koupil Matcha Expresso. Musím uznat, že ač zelená barva na první pohled odrazuje, bylo to opravdová mňamka.

Cestujete-li na delší dobu sami s partnerem do zahraničí, stane se vám, že se budete o partnerovi dovídat více a více. Je to důsledkem izolace od okolí a přirozené potřebě homo sapiens sapiens komunikovat a sdělovat své dojmy (např. já píšu tento blog) 🙂 Je to náhodou super, došli jsme s Kamčou do stádia (také v důsledku časového posunu, kdy všichni v Česku spí až do jedné odpoledne), že mi dává při snídaní číst články, které ho zaujali, například o bitcoinech a podobně. Děkuji :-*

Před odletem do JV Asie jsem byla upozorněna na zajímavou skutečnost, a tedy že je západ/východ slunce okolo rovníku rychlejší, resp. okolo rovníku je nejkratší soumrak/úsvit, protože slunce zapadá/vychází téměř kolmo k obzoru. Soumrak trvá po celý rok 72 minut (na rovníku). V Česku nejkratší soumrak trvá 1h 50 minut (začátek března a první polovina října), nejdelší pak před a po letním slunovratu (cca 7h 50 minut – soumrak trvá celou noc a pravá astronomická noc nenastává). Zdroj: Wikipedia (31.10.2017)

V Indonésii až na výjimky nepotkáte automobily a motocykly jiných než japonských výrobců (Daihatsu – pro mě novinka, Honda, Kawasaki, Mazda, Mitsubishi, Nissan, Subaru, Suzuki, Toyota, Yamaha). Není divu, stejně jako v Japonsku, i v Indonésii jezdí vlevo, resp. mají volant napravo (o tom mě poučil můj muž) 😉

P.P.S. Dost matoucí je pro mě skutečnost, že auta, co jezdí vlevo, mají pravostranné řízení. Opačně auta, která jezdí vpravo (jako u nás), mají levostranné řízení. Tohle je pro mě stejně matoucí jako říkat třiadvacet místo dvacet tři.

4 komentáře: „Za volbami do Jakarty

  1. Hani jen stručně, super. Nestíhám tak jsem jen na chvilku rozklikl skoro po 14 dnech a ty tam máš čerstvý příspěvek. Chválím hřbitovy, takže už pracuješ a jinak tiše závidím. no ještě jak teď ten cestak učím tak bych vyrazil hned kamkoli. Moc zdravím a preju krasne listopadove rano.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *