Zvykáme si zatím na jihu

Tak aby bylo jasno, pokud jsme v sobotu vstávali v 9:30 a mysleli si, že už se dáváme pomalu dohromady, tak ani náhodou, v neděli jsme vstávali v 10:30 a jen tak tak jsme stihli snídani. V  prvních dnech jsme usínali až ve čtyři ráno, na čemž je pozitivní pouze to, že si s vámi můžeme povídat, dokud neusnete vy 🙂 Pondělí bylo také ještě malinko náročnější, vzbudila jsem se o půlnoci a nemohla jsem 2 hodiny usnout, ale dnes ráno už je vše, jak má být. Začínáme fungovat normálně!!! Možná by nebyl dopad jet lagu tak patrný, kdybychom tu byli na 3 týdny a každej den měli celodenní výlet a cestovali z místa na místo, to se pak člověk po probdělé noci donutí ráno vylézt z postele, když na něj čeká průvodce v autě, ale my jsme si řekli, že když jsme tu na delší dobu, budeme se rozkoukávat pomalu. V pátek stejně letíme do Jakarty na víkend, takže pravidelný pracovně-relaxační režim nastolíme až po příletu z voleb.

Dlouho jsme dumali nad tím, jaké země byla Indonésie kolonií, neboť jsme nečekali, že tu tolik lidí bude mluvit anglicky… Ale nakonec jsme z mapky zjistili (ano, asi bych si to měla pamatovat ze školy, ale nějak to tam už nebylo, pokud někdy vůbec), že je to překvapivě nizozemská kolonie. Sousední země jako je Malajsie a trochu vzdálenější Thajsko nebo Papua byly britskými koloniemi, Laos a Kambodža francouzskými koloniemi a sousední Filipíny kolonií americkou. A pak tu máme ještě kousek Austrálii. V televizi dávají pořady výhradně v angličtině s indonéskými titulky. Má to opravdu něco do sebe – za prvé se můžeme dívat v podstatě na cokoli a za druhé na to fakt čučí místňáci a pasivně přijímat angličtinu se vždy hodí. Včera jsme třeba koukali na Asia Got Talent, ani samotní porotci nevěděli, kde leží Kyrgyzstán, až tak je Asie velká. Fakt hustý, řekneš Čína, to ví, Indonésie, to taky, ale Kyrgyzstán netuší. Přitom je 2,5 krát než naše republika. Po tomto zjištění už se ani nezlobím, že Indonésané neví (co neví, oni ani netuší), co a kde je Czech Republic (omlouvám se všem geografům, ale u Czechia by netušili stejně)! Včera nás ale mile překvapil jeden prodejce ve stánku, který hned řekl Praga. Normálně počítám do desíti, když řekne cizinec hlavní město, a následně mu vysvětluji, že nejsem z Prahy ale z „Czech Moravian highlands“ (pozn. správně je to stejně Bohemian-Moravian Highlands), ale včera jsme fakt zajásali – konečně první člověk, co zná stát i hlavní město 🙂 Popravdě včera jsme měli opravdu štěstí na lidi, potkali jsme totiž i jednoho místňáka, pracoval v jednom z top hotelů v Kutě, se kterým jsme se dali na ulici do řeči (to je ten vysmátej týpek na fotce). Ten bez zaváhání věděl, co a kde je Czech Republic. No a pak vytáhnul z rukávu trumf v podobě Petra Čecha a Tomáše Rosického. Byl fakt zlatej a milej (a vzdělanej, to mám ráda, a i kdyby to byly jen naučené informace, aby zaujal, je mi to jedno, nic nenabízel, nic nevnucoval, pouze jsme si popovídali a vyměnili si čísla a selfíčka).

Ale trochu popořadě, ať tu neskáču z jednoho na druhé, v neděli jsme opravdu nic moc nedělali, vypravili jsme se sice na pláž, ale počasí nám moc nepřálo, teplo bylo, to jako jo, tady je opravdu 28  stupňů stabilně, možná občas o něco málo méně, ale zima na dlouhý rukáv nebo nohavice není. Jenže sluníčko nesvítilo, takže jsme se na lehátkách na pláži a jenom tak převalovali a občas i něco popracovali na mobilech. Vlny byly velké, takže do vody se stejně nesmělo. Asi nikdy ve svém životě jsem neviděla větší vlny než vlnky, možná tedy viděla, ale na skalnatém pobřeží, ne na písečné pláži. Bali je jistojistě rájem surfařů, teď už to chápu. Z pláže jsme to vzali přes jednu restauraci, ani nevím proč, ale ten poutač „buy 1 get 1 free – happy hours – cocktails“, o který jsme skoro zakopli, nás nějak zaujal 😉 A tak jsme si dali nějaká ta mojita a k tomu večeři. Myslím, že kdybychom neměli bílou pleť, stejně by poznali, že jsme turisti, protože místňáci určitě při každém jídle nesmrkají 🙂 Zvláštní ale na místní stravě je, že i když jídlo pálí vždy a někdy i dost, tak nikdy ne dvakrát 😉

V pondělí jsme vstali rozumně a rozhodli jsme se vydat na drobný výlet. Od kolegů z ČSÚ jsem dostala průvodce „Bali a Lombok“, který je mým rádcem a pomocníkem (a Kamču mohu poučovat o detailech, což mi dělá samozřejmě dobře). Sbalili jsme batůžek, filtrovanou vodu do pet lahví, krém na obličeje a vyrazili jsme do rušných ulic. Teplo, dusno, první láhev je za hodinku pryč. Plurál „rušné ulice“ není správný obrat, rušná je většinou pouze jedna, ta hlavní, po které jezdí auta a skútry a z obou stran je lemovaná stánky – ručníky, sandále, otvíráky (ve tvaru pyje), mobilní příslušenství, ručníky, sandále, otvíráky, přilby, DVD (samozřejmě žádné kinoripy, pouze nelegální kopie originálních DVD – to dá rozum) 🙂 ručníky, sandále, otvíráky, hodinky,… furt dokola a furt dokola člověk opakuje „No no, thank you“. Další skupinou, které říkám to stejné, jsou lidi s letákama – masáže nebo drobné výlety. Třetí jsou pak taksikáři (a jako fakt takto, neb tady jezdí Taksi) – člověk jde po ulici s batohem, oni sedí na ulici, baví se mezi sebou nebo s mobilem v ruce a když je míjíme, tak se zeptají „Taksi?“, jiní přizastaví a zatroubí se staženým okýnkem přímo u nás je stejnou otázkou „Taksi?“ Zatím se snažím být milá a vždy při odpovědi nasadit i úsměv a popřát hezký den, ale je to den ode dne těžší 🙂 Možná je ale to právě ten účel, dohnat Evropana (notabene Čecha) k úsměvu (i když ze zoufalosti), protože připusťme si to, moc veselý a spokojený národ nejsme…

Nakonec jsme se probojovali k naší první zastávce na cestě (pro upřesnění jedinému kulturnímu bodu pondělního dne), čímž byl Ground Zero Monument (Bali Bombing Memorial) v Kutě. Podle Wikipedie se tři bombové útoky udály 12. října 2002 a zemřelo při nich 202 lidí (u nás bylo tou dobou asi hlavní téma povodně, takže jsme o tom moc neslyšeli). Jedna bomba vybuchla před klubem Sari, další před barem Paddy’s a třetí před honorárním konzulátem Spojených států v Denpasaru (ta byla spíš jenom výhružná). K útokům se přihlásila Džamá Islámíja s vazbami na Al-Káidu – vzpomínáte, to byla ta doba bombových útoků za Usámy bin Ládina. Útoky byly projevem nevole k politice Spojených států a údajně také jako nesouhlas s osamostatněním křesťanského Východního Timoru od jinak muslimské Indonésie (20. května 2002). Shodou okolností jsme právě na tomto místě potkali dvojici Indonésanů z Timoru, kteří se s námi chtěli vyfotit. Nejdříve jsme si mysleli, že chtěli vyfotit oni, ale ne ne, prý si máme stoupnout ke kamarádovi a jeden z nich nás prý společně vyfotí 🙂 Bylo to milé, snad poprvé jsem se jako běloška stala „turistickou zajímavostí“. Potom se nás ptali, odkud jsme, Českou republiku neznali, osobně se jim ani nedivím, kdo by znal u nás Timor (já si ho tedy ze školy pamatuju, páč mi byl vtloukán do hlavy), takže když jsme jim postupně vysvětlovali Evropa – střední Evropa – Česká republika – Československo a pořád nic, museli jsme říct, že Česko leží kousek východně od Německa, ale Němci nejsme. Myslím, že budeme na jejich fotce navždy Němci z východu, kteří přišli uctít památku šesti obětem z jejich vlasti 🙂 Nu což, uctít památku (15 let poté) jsme přišli všem zbytečně zmařeným životům, takže koneckonců i Němcům 😉

Dalším bodem naší výpravy měl být hrob dánského podnikatele jménem Mads Lange, nicméně nám to přišlo nějaké divné, byla to taková velká stavba podobná chrámu. Jelikož jsem měla krátkou sukni a tílko a hlavu odkrytou, netroufli jsem si to zkoumat blíž a šli jsme raději pryč. Až teď, když píšu tento příspěvek zjišťuji, že jsme byli sice na bodu 1 na mapce, ale na jiném bodu 1 na jiné mapce, než jsem si myslela. Byl to čínský chrám, ne ten hrob 🙂 škoda, ten čínský chrám byl hezký, červenozlatý, ale chrámů tu ještě uvidíme, takže nevadí, že obrázky máme pouze v paměti.

Hladoví jsem zašli do jednoho z mnoha warungů, co jsme potkali, jídlo bylo relativně levné (55.000 za krevetky ve sladkokyselé omáčce s rýží = cca 93 kč), ale zase taková dobrota to nebyla. K pití jsem si dala avokádový džus – měli sice i větší mňamky, ale já ráda ochutnávám, co neznám 😉 S odstupem jednoho dne mohu konstatovat, že nic nezanechalo následky a stravování na ulici jsme opět přežili bez újmy (možná tomu dopomáhá i očkování proti choleře a probiotika, které preventivně papáme). Uvidíme, jak se ceny, kvalita a nezávadnost pokrmů bude proměňovat, až opustíme turistická letoviska 😉

V tuto chvíli mobil hlásil 6 km v nohou, a tak byl čas to obrátit. Zásoby vody jsme víc než z poloviny vyčerpali a sluníčko začalo svítit intenzivněji. Teď už jsme to měli opravdu jako v sauně. Jít nazpět stejnou cestou by byl čirý masochismus, a tak jsme to vzali po pláži. Je super chodit na boso po pláži, každej to známe (minimálně z televize), ale člověk musí být v blízkosti vody, kde je písek mokrý, a ne tam, kde je tak rozžhavený, že s každým krokem nadskakujete jako popcorn v mikrovlnce 🙂 Úplně prvně jsem našla na pláži korál, vlastně jich tu jsou hromady – malé bílé korály – jenže mušličky, korály a podobné suvenýry si stejně není možné odvést, tak jsem si je jenom vyfotila na památku 🙂 Zhruba na půl hodinku jsme se zastavili na menším útesu, odkud bylo možné pozorovat přílety a odlety, letiště v Denpasaru je opravdu rušné, jenže to už tak bývá u turisticky vytížených ostrovů.

Na pláži jsme také prvně vyfotili všudepřítomné „oběti“ – je to taková mistička, ve které jsou kytičky, sušenka, někdy rýže, pytlík se sojovou omáčkou a zapálená vonná tyčinka. Jsou v podstatě před každým krámkem, člověk kouká pod nohy ne kvůli exkrementům, ale aby nešlápl na tyto mističky. Ti z vás, co cestují, asi ví, o co jde a proč a kdy a tak, my se na to zkusíme při nejbližší možné příležitosti zeptat 😉

Večer jsme si zkusili trochu zasmlouvat při nákupu žabek pro Kamču, byli jsme relativně úspěšní, i když si myslím, že máme ještě skryté rezervy. Pro nás dva, kteří opravu neradi nakupujeme, do obchodů chodíme až z naprosté nutnosti (ne pro zábavu) a snažíme se být maximálně efektivní, když už tam musíme jít (vyberu – zkusím – zaplatím – odcházím), je to utrpení. Kdybychom ale toto aplikovali i zde, přijdeme brzy na buben. A navíc prodejce ani nepotěšíme – bude mít sice 4x větší zisk, ale ta radost v očích, kterou má, když s ním 10 minut smlouváte, je k nezaplacení 😀 Nakonec je to ale jednoduché, člověk musí předstírat, že něco, co chce a líbí se mu, se mu zase tak moc nelíbí, je to drahý a vůbec to má xy dalších chyb, které se snažíte rychle najít. Je to podobná improvizace jako ve škole, kdy zapomenete domácí úkol a rychle přemýšlíte, na co se vymluvit. O to horší pocit máte, když víte, že na to máte, že oni jsou na tom finančně hůře, ale i tak musíte smlouvat a působit jako držgrešle… Ale jo, za usmlouvané peníze jsme si pak zašli na drink, drobnou večeři a já i na pedikúru. Když musíš, tak musíš 🙂

Cestou nazpět se nám podařilo vyfotit (byť ne ve zvlášť dobré kvalitě) lokální benzínku 🙂 Tedy alespoň si to myslíme. Jsou to láhve (většinou od Absolut vodky), ve kterých je ale něco absolutně jiného a pochybného. Má to barvu bílou, zelenou nebo oranžovou a zpravidla bývá v blízkosti trychtýř. Pravděpodobně to jsou pohonné hmoty pro skútry/možná i auta (to taky ještě vypátráme a ověříme, hlavně jakou barvu má co).

Tak zase příště <3

P.S. Dneska jsem zjistila, že můj muž málo pije. Po jednom drinku je daleko snesitelnější a sdílnější 😉 Asi by si měl dát drink hned, jak se vzbudí (a já asi taky) 😀 Možná si založím partnerskou specializovanou poradnu. První otázka by byla „Pije Váš partner hodně?“ a druhá „Pije vůbec?“ To je ostatně jako s prací „Pracuje moc?“ nebo „Nepracuje vůbec?“ – extrémy jsou zkrátka vždycky na prd 😀

P.P.S. Lituji teď toho, že jsem si nevzala na poslední chvíli tričko Česká republika, co jsem měla na hokeji při MS 2015, a mapku Evropy a vlajku. Mohla jsem tu po vzoru misionářů obracet místní na víru v existenci Česka a mít po ruce i pádné důkazy naší státnosti – hranice a vlajku 😉 Pokud sem někdo pojedete, prosím prosím, myslete na ty bezvěrce!

Víte, že…

Bali je jeden z 17 508 indonéských ostrovů?

K zamyšlení…

Dal by se udělat nějaký pokus na biorytmy (když se nebude hledět na barvu pleti, podle které by se dalo usuzovat na národnost a potažmo na časový pás)? Třeba že by se sjeli lidi z celého světa do nějakého konkrétního města a podle toho, kdy jdou na záchod, kdy usnou a kdy vstávají by se dalo určit, odkud jsou? Já myslím, že naprosto s přehledem. Pokud někdo zívá v jedenáct dopoledne, den předtím nebyl na tahu a na velkou stranu jde až ve dvě odpoledne, je jistojistě z Evropy a přijel maximálně před dvěma dny 😀

Pokud někdo má rád pálivé jídlo, přestože ho u toho (i potom) neskutečně pálí pusa – má tento člověk sklony k masochismu? Je rád, když je mu ubližováno i v jiných oblastech? Existovala by nějaká korelace?

Jaký vztah mají slova korál a korálky (tak, jak je známe u nás)? Já podobu nevidím…

Slovníček

mie goreng – smažené nudle

–> goreng = smažený / mie = nudle / nasi = rýže

ayam – kuře

bawang – cibule

rasa – chuť

ubi ungu – purpurové sladké brambory

nusa – ostrov

3 komentáře: „Zvykáme si zatím na jihu

  1. Tak Hani, koukám, že přijdu zase o dost času až budu čekat na to co napíšeš. Je to moc pěkný a uplně si představuju tu atmosféru Indonésie a Jihovýchodní asie obecně, která mi moc chybí. Jinak koukám, že jsi začala se hřbitovama nebo aspoň Hrobkama, chválím. Jinak možná poznámku a doplnění je to fakt benzínka, na to si zvykneš, klidně tam berte benzín až budete mít něco pujčenýho, ono vám mnohdy nic jinýho nezbyde. Jo a Thajsko nebylo nikdy kolonii ani britskou ani jinou, holt vždycky hrdý a samostatný siam, to už spíš sousední Myanmar neboli Barma. Francouzům patřil kromě Laosu a Kambodže ještě vietnam (tedy dohromady tzv. Francouzská Indočína), Amici na Filipínách měli trochu zvláštní status až do roku 1940 (kolonie to úplně nebyla spíš něco jako portoriko a do roku 1898 tam byli španělé) a ten East timor pak až do roku 1975 portugalcům i proto ty problémy, no i s tou Papuou to je trochu složitější (tam dokonce byly částečně do první války Němci a pak s britama taky australani až do 70. let). Ale Sorry za tuhle politickou historickou geografii, to víš nedá mi to :). sTEJNĚ JAKO ZA CAPSLOK NĚJAK NEJDE VYPNOUT. Jinak ale super a moc se těším na pokračování.

    1. Tome, moc díky za upřesnění mého velkého a částečně chybného zjednodušení. Opravdu jsem za to vděčná, teď jsme moudřejší já i čtenáři 😉 Výzva všem – pokud narazíte na blogu na cokoli, k čemu máte doplnění, výhrady nebo i souhlasné stanovisko, od toho jsou právě komentáře. Super Tome !!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *